You are arrogant and irresponsible children of capitalists. You have learned from your colonial ancestors how to lie. Your infantile green racism is the continuation of their tradition, the exploitation of the rest of the world. It is vital for you to promote this green racism, because you risk losing your privileges.
  last edited: Wed, 19 Jun 2019 01:02:56 +0200  
I'm amused by all the talk of killing Facebook, but let's be realistic. They've got half a BILLION members and an army of programmers churning out code. We aren't out to kill anybody. This is just a personal project to link up friends and family.

I'm from California originally. I was at Netscape during the wild days of the net - and also AOL, Sun, Symantec and a bunch of others. During the California dot-com bust I ran a music store and remember selling a guitar and amp to Zuck (Facebook founder Mark Zuckerberg) when he moved to the San Francisco Bay Area.

I was a long-time Facebook user and fan. In fact I convinced most of my family to join. But I began to be disturbed at the amount of control that Facebook was exerting into popular culture, and was quite alarmed at the probability for a "1984" (George Orwell) future depending on who ends up with Facebook's data farm. We all know that companies die and their intellectual property goes to the highest bidder. I watched this happen time and time again during the dot-com bust in Silicon Valley. Who is likely to end up with all this information, and what might they do with it? It's positively scary if you carry this to its logical conclusion.

So I decided to leave Facebook. But as I soon found out, there was no other place to go for social networking (in early 2010). I wasn't about to go back to MySpace, and none of the other possibilities seemed remotely interesting - Orkut, Twitter and a host of other services which on the surface seemed to all want to do the same thing as Facebook - take all your data and get rich selling it to somebody.

I looked for other alternatives. This was about the same time that Diaspora launched their record-breaking fund-raising drive. But they were just starting and wouldn't have anything useful for months, if ever. Distributed networking seemed like the right model. It takes away the element of central ownership.

It's likely that federated concepts will take hold - if they can ever get the privacy stuff straightened out. So I built these into Friendika. You can be friends with Friendika people and you can also be friends with FSW people. But it's a big mess trying to get them to work together, because one network (ours) is private and the other one (theirs) isn't.

From Mike Macgirvin 2010 interview, later started projects Hubzilla, Osada and Zap.
  last edited: Thu, 13 Jun 2019 12:02:08 +0200  
Er komt een gigantisch datacentrum van 44 hectare groot in de Eemshaven in Groningen. Google investeert hierin €600 datacenter_facebookmiljoen. Circa 1000 mensen zullen aan de bouw werken. Het is daarmee het vierde grote datacentrum van Google in Europa. In de Eemshaven staat al een kleiner datacentrum (1 hectare) van Google van 100.000 servers. Dat gebruikt evenveel stroom als 80.000 huishoudens.

Surveillance society
  last edited: Sat, 01 Jun 2019 00:43:23 +0200  
denaturalizované technologie

Umělá inteligence spolená s biotechnologií a globální komputace. Někdo v nich vidí progresivní vývoj k transhumanistické utopii, někdo děsivou budoucnost zkázy planety. Jenže technologie nejsou jeden celek, jsou součástí širších systémů - médií. Jsou materiální částí postupně vyvinutých myšlenkových praxí a lidských vztahů.  Když vidíme, jak jsou umělé, odtržené od přírody a odcizené našemu chápání, musíme si uvědomit, že jsou tak stvořeny našimi institucemi. Jsou jimi povolovány a financovány ve stadiu vývoje, schvalovány, normovány, regulovány. Tyto procesy odpovídají aktuálním kulturním představám vidění světa, pociťované sociální realitě a jiným nehmotným rovinám, ustanoveným používanými způsoby komunikace.  Proto chceme-li porozumět dopadu technologií, je potřeba je vidět jako součásti mediálních strategií.

Média se skládají ze tří částí: technologií, institucí a jazyka, který používají. Jako se televize nebo internet neobejdou bez technologií, díky kterým pracují, neobejdou se ani bez institucí, bez kterých by neexistoval jediný televizní kanál, nedovolali bychom se mobilním telefonem jelikož by se vzájemně rušily vysílače a přijímače by nerozuměly signálům. Nedostali bychom se na jedinou webovou stránku, protože by ji bez přidělené adresy a doménového systému počítač nenašel a bez HTML jazyka by data nebylo možné interpretovat. Že média fungují a rozumíme jim je výsledek dohody. Mnoha kolektivních dohod napříč společností.  A sdělení příslušným jazykem obrazů nebo vět je zase rozvíjeno a omezováno organizacemi. Školami se schválenými výukovými programy, radami pro vysílání a etickými kodexy, redakcemi vydavatelství, grantovými komisemi, soudy, uměleckými oceněními a cenzurou.

Technologie - organizace - jazyk je trojúhelník s propojenými vrcholy, kde jeden se vymezuje dalšími dvěma, ovlivňuje je a je jimi podmíněn.  Bez žádného jednoho z těchto tří základů neexistuje žádné médium.

Vývoj jazyka médií obvykle přísluší umělcům. Nejsou to ovšem vždy ti nejznámější. Existuje celá historie, jak se umělecká řeč rozvinula až hledáním nových technologických možností sdělení. Hledáním nového postupu a způsobu použití nástrojů: jak sdělit něco, co dřívějšími způsoby sdělit nešlo. Prvotními umělci jsou vývojáři, ať už to byli chemici fotografie, nebo hackeři.  Dělají něco, co většina lidí nezná, nechce tomu rozumět a jejich úspěch se pojí až se sociální emancipační změnou.

Denaturalizace mimochodem není vůbec problém technologie. Denaturalizovaný je vztah symbolů komunikace, které používáme - označujících slov, ikonických obrazů - vůči skutečnosti, nebo naturální přírodě. Denaturalizace je epistemologický problém jazyka. Buď je to moc složitý abstraktní od skutečnosti odtržený jazyk, nebo jazyk málo rozvinutý a málo citlivý vůči jevům, které chceme vyjádřit.  Technologie jsou mechanizovaným nebo algoritmizovaným myšlením, vyjadřovaným jazykem: plány, kódy ani tabulky nemohou existovat bez jazyka, který je za nimi. Je ovšem pravdou, že denaturalizace vnímání, s ním spojených symbolů a jazyka je technologicky udržována.

Těžko vinit technologie samé nebo vývojáře, kteří přišli s odpovědí na potřebu sociální změny, že administrativy institucí špatně definovaly účel nebo důsledky této změny, nebo že mocenské struktury a jejich zájem na svém udržení vedly k použití technologie znovu stejným feudálním způsobem.

Chybou, způsobující ohrožující vývoj, je vzdát se aktivního přístupu k formování médií. Požadovat změnu na někom jiném: neutvářet organizace, které spolu sdílí konsenzus vidění ekosystémů přírody a lidských vztahů. Chybou je snažit se o tento konsenzus, ale naivně používat média a technologie, které jsou v rukou mocných: neumožní šíření potřebného jazyka a generují pouze předem definovanou sociální strukturu společnosti, prospěšnou jejich majitelům. Snažit se marně uspět v jimi ovládaném mediálním systému. Chybou je ignorovat vývojáře, kteří tvoří technologie jako participativní umělecký text: a nepřisvojit si jej.
Čekat na zásadní epistemologickou změnu nebo na revoluci - a zatím, než k ní dojde, konformně používat a podporovat kapitalismem adoptované technologie, soutěžit o úspěch v médiích s propracovanými způsoby marginalizace nežádoucích, je zbytečné a hloupé.  Kolik se toho namluvilo o tom, jak způsoby, kterými jsme nuceni komunikaci vést, mají nesmírný vliv na to, jaké myšlenky jsme schopni vyjádřit. Postman, McLuhan, Chomsky...

Máme svobodu technologie i média diverzifikovat. Každý, kdo chce, může svoje uvažování a používání technologií ovlivnit. Spojit se s dalšími, vytvořit nezávislé enklávy a ostrovy. A podle toho, jak budou vstřícné otevřené, ale i pevné a chráněné před manipulacemi trollů a parazity, se budou rozšiřovat. Vůbec nejde o rozšiřování vlivu nebo množství zasažených lidí! Jde o vytvoření organismů, kreativních a životaschopných struktur, prorostlých do svého okolí a nakonec do komplexní sémiosféry planety.


mediální ekologie a postmedialita

S pojmem mediální ekologie přišel Neil Postman už v r. 1968. Vychází z toho, že vzájemně provázaný systém médií, zasahující do všech oblastí života člověka, má obrovskou schopnost kontroly a definuje, jakým způsobem člověk vůbec získává a zpracovává informace. Hegemonické diskurzy si drží kontrolu nad indoktrinací jednotlivců a jsou jimi podmíněny jakékoli společenské změny. Je tedy potřebné se těmto vztahům médií mezi sebou, nebo člověka a médií, věnovat.

Média neexistují ve vakuu. Ke vzájemnému propojení dochází a je to určující faktor nesmírné komplexity mediálních struktur. Slovník ekologie je tu používán, „protože je jedním z nevvýrazovějších jazyků, jakými lze indikovat masivní a dynamickou interrelaci procesů a objektů, bytostí a věcí, vzorů a hmoty“, píše Matthew Fuller v Mediálních ekologiích.

Jussi Parikka, teoretik mediální archeologie nabízí poststrukturalistickou perspektivu médií jako komplexních dynamických systémů a fenomény jako počítačové viry vykresluje jako endemity digitální sféry. V knize Hmyzí média z r. 2010 vyjadřuje myšlenku, že média jsou radikálně nehumánní konstrukty živočišných, často hmyzích modelů interakce s prostředím, které člověk ztělesňuje. Že je hmyzí interakce založena rovněž na symbolech a kognitivních afektech k nim je už stará teorie, neurobiologie k tomu přidává i rostliny. Zatím ale žádná umělá inteligence ani superpočítač nenamodeloval kognitivní interakci včelího roje s květinami na okolních loukách. Na to jsou žalostně nedostatečné.

Médium, založené na systému fixovaných společenských mechanismů, může dospět k bodu, kdy dosáhlo vrcholu a přestalo se vyvíjet. V sémiosféře však existují struktury, které média přesahují, koordinují je a poskytují ještě širší rámce. Médium je překonáno dokonalejší formou, která se jej zmocní a svým novým způsobem vztahování jeho obsahy vytrhne z původních vazeb a naváže do nových. Technologie vyššího řádu dokáží uchopit vnitřní komplexitu média, veřejnost se zaktivizuje a smete nevyhovující mechanismy institucí. Pro nastupující emergentní postmediální strukturu je možné charakter původních médií uchovat, pokud možno věrně reprodukovat jejich sémantické systémy. Médium je ale většinou zakotveno v určitém společenském paradigmatu a paradigma se čas od času mění.

Média mají svůj omezený čas a životní cyklus, v němž jsou schopny efektivně šířit své produkty. Dostanou-li se do jiného prostředí, než pro ně bylo historicky typické a jejich chod je již určován jinými společenskými silami, než které je formovaly a držely na výsluní,  ocitnou se v postmediální fázi.

"Charakteristická sugesce, neřku-li hypnóza, která se dnes vztahuje k televizi, zmizí. Od té chvíle můžeme doufat v transformaci masmediální moci, jež překoná současnou subjektivitu a v začátek post-mediální doby, která se bude skládat z kolektivního znovuosvojení si individuality a interaktivního využívání strojů informačních, komunikačních, inteligenčních, uměleckých a kulturních." Félix Guattari, 1990

Postmediální formy se vrací zpět k předmediálním. Hegemonizující symbolická moc ustupuje do pozadí kolektivních, komunitních, skupinových a osobních individuačních procesů, ztrácí se a nahrazují ji ekologie. Obsahy i struktura médií jsou roztrhány a uspořádány podle nových pravidel, která více respektují přirozenou organizaci přírodních a společenských struktur.

Styčné plochy předmediálních a postmediálních forem jsou tak široké, že hranice jsou mnohdy nejasné a kultura jejich interakcí má hlubokou citlivost.  Liší se však tím, že předmediální formy jsou zcela netechnické, pouze tělesné a orální, kdežto postmedialita vychází ze zkušenosti technologicky akcelerované a modifikované recepce: ovšem již zhroucené, přivlastněné a bez institucionální kontroly. Uzavírá se kruh, kdy média, která skrze procesy kodifikace, konstrukce a produkce povstala z neurčitosti předmediálního, jsou na konci své dráhy zase rozbita, dekonstruována, přiblížena tělu a skrze něj transformována v okruhu zpětné vazby. Těchto cyklů probíhá současně nespočetné množství, v různých intenzitách, skrze individuální i kolektivní organismy, kterým technostruktury generují sémantické světy, do nichž vstupují, spoluvytváří je a podle toho zase modifikují svoje sémantické automatismy.

Potřebujeme co nejpokročilejší technologie ve vlastních rukou. Nekontrolovatelné (ungovernable) virální technologie.
Informační identity a society surfing

  last edited: Thu, 23 May 2019 02:57:15 +0200  
V roce 2004 jsem napsal text s názvem Informační nomádi a community surfing, který jsem později rozšířil a v roce 2008 vyšel anglicky v knížce FLOSS+Art. Některá jeho témata se stala mainstreamem, jako informační nebo kybernetická válka, Digitální nomádi se začalo říkat lidem, kteří pracují na cestách přes internet, aniž by to mělo cokoli společného se svobodou publikování informací. Původní závěr, který zaujal možná nejvíc lidí a kde se říkalo, že naše realita bude brzy generovaná médii v reálném čase, se bezezbytku naplnil. Zabýval jsem se pak dlouho emocionalitou a kolektivní podmíněností vnímání. To se dostalo do pozornosti médií při uprchlické krizi, spolu s ní probíhajících Ruských hybridních válkách a Trumpovsko-Brexitových manipulacích.

Společenská síť

V postsocialistickém televizním prostoru 90. let, kde nejprve existovala jen státní televize, měl na prvním komerčním kanále TV Nova nedělní pořad Volejte řediteli Vladimír Železný. Často v něm vysvětloval divákům, že jsou komerční televize a co to znamená. Zcela otevřeně a osvětově na otázky úrovně a etiky pořadů říkal, že komerční televize prostě prodává diváky inzerentům. Balí je do balíčků po tisících a převázané stuhou prodává zadavatelům reklamy. Dá se také podotknout, že i státní televize od té doby již 25 let hledá svou veřejnoprávní definici... a stále nenašla.
Další záležitostí mediální teorie, na které Vladimír Železný divákům vysvětloval formu komerčního zpravodajství, byly kruhy. Kruhy vyznačující okolo člověka jeho osobní sféru a tudíž informace, které ho nejvíce zajímají, jako je kriminalita, protože se ho dotýkají a širší kruhy veřejných a politickách témat, které jsou mu vzdálené.
Internet mezitím pronikl všude a krom jiných služeb vznikla největší korporátní společesnká síť Facebook. Jak to obvykle chodí, zpočátku rostla na  ideích nezávislého osobního získávání a sdílení informací, ale posléze se projevil její korporátní charakter a manipulace. Facebook v letech 2014 - 2016 umožnil agentuře Cambridge Analytica přístup k desítkám milionů profilů a jejich kontaktů a jejich osobním datům. V prezidentské volbě v USA, ze které vzešel Donald Trump a v kampani Brexit tak mediální agentury na základě přesných psychologických profilů cílili na míru vyrobené zprávy, aby změnili mínění klíčových skupin voličů v určitých oblastech. Prefablikované zprávy komentované a lajkované na objednávku, aby vytvořili nějaké mínění... ale vetšinou, aby nabourali a zpochybnili jiné. Vyvolali informační zmatek. Začalo se říkat doba post-faktická a zjistilo se, že lživé zprávy se šíří rychleji a více, než ty pravdivé.
Není to ale otázka pravdy nebo lži, ale afektu. Afektuální zpráva pracuje s hrozivostí nějakého traumatu, nebezpečí od něčeho zlého, neznámého a tomu, co jej ohrožuje, člověk vždy dává nejvyšší prioritu, protože to tak má emocionálně nastavené napevno v mozku. Strukturované objektivní informace, které dávají logický smysl, nejsou tak lákavé. Noam Chomsky už mnohem dříve popsal, jak v médiích, třeba v televizních debatách je uměle vytvářen souhlas s předem daným názorem. Stačí jen nedat pro vyjádření dostatek prostoru a času. Složitou pravdu se souvislostmi nevysvětlíte za 20 sekund, v takové chvilce můžete jen zopakovat nebo odkývat jen známá klišé.

Problém Facebooku je v tom, že osobní data svých uživatelů korporátně vytěžuje. Ačkoli se Mark Zuckerberg zjihle omlouvá, vytváří dojem, že dělají všechno pro ochranu před fake news, únik dat přes aplikace třetích stran že byl nešťastnou chybou, ve skutečnosti je to právě to, na čem vydělává. Služba, která vám nedá žádné soukromí a jejím cílem je, abyste získali návyk na odměnu ve formě lajků a bez nich se cítili zbytečně a osaměle. Sad by design, píše Geert Lovink.
To je ale jen jedna stránka věci. Design Facebooku, tedy jeho korporátní model, je ve svém jádru postaven na tom, že vás před fake news nebo děti před sexuálními predátory a jinými manipulacemi neochrání. Jeho armáda programátorů tedy neudělá žádné změny, které by tomu mohly zabránit. Vydělává totiž na tom, že prodává tyto chyby a vaši zranitelnost inzerentům.
Jelikož Facebook potlačil komerční konkurenci a mnozí neznají nic jiného, začaly se objevovat i hlasy, že společenské sítě jsou špatné jako takové a že masové negativní jevy jsou jejich vlastnostmi. Ne, sociologové a původní vývojáři přišli s principy společenských sítí, které obohacovaly lidskou komunikaci. Exploatační je záměrný design a komerční model Facebooku, Googlu a dalších surveillance platforem, které algoritmicky modelují získaná data sítě tak, aby měly hodnotu finančního kapitálu.

Hodně se mluví o těchto "algoritmech", které vám ukáží preferované věci a vaše sdělení zase jiným lidem. Algoritmech, díky kterým jsou vidět právě agentury, které si zaplatí a zpráva od vašeho kamaráda ne, nebo každému z vašich blízkých zobrazí něco jiného v jiném pořadí a kontextu... a výsledkem je místo propojení separace, neporozumění a samota. Kterou vytváří tento globálně-korporátní model. Nezávislým a malým nepřeje, musíte být dominantní a roztáčet kola úspěchu, hnát se po množství a lajcích. Jak chvíli ustanete, nejste vidět a ve spektáklu vás nahradí jiní peroucí se o pozornost.


Mediální technologie kapitalismu

Pomohlo by zveřejnění "algoritmů" Facebooku, Googlu a jiných, po kterém volají někteří aktivisté? Čemu? Jsou to technologie, které ze své podstaty slouží centralizovanému proprietárnímu médiu kumulovat zisk. Moje kamarádka v textu o filmových laboratořích, provozovaných umělci (po ukončení průmyslové produkce filmové suroviny), se ve své cinefilii  vyhraňuje proti digitálnímu filmu. Inspirována jistě svým pobytem v Argentině napsala, že DIY kultura na poli digitálních médií (Apple, Facebook) umožnila prostřednictvím studentských univerzitních projektů a start-upů rozpuštění tradičního proletariátu a jeho outsourcing. Došlo tak k potvrzení a rozšíření mocenského informačního panství neoliberálního kapitalismu v rozvinutých částech světa.

Ano, DIY kultura na posmediálním poli filmu je svobodná a nikoho nepoškozuje, jeho materialita, optické a chemické postupy jsou hmatatelné a pomalé na rozdíl od tlaku všudypřítomných digitálních médií. Ale byla to DIY kultura, která v nových médiích dala vzniknout neoliberálním globálním korporacím efektivně kolonizujícím méně rozvinuté kultury? Steve Jobs nebo Zuckerberg samozřejmě využívají image garážových vývojářů, kteří přinesli lidem nový lepší svět. Ale start-up a administrativně řízená korporace už nemá s DIY nic společného. Nepracuje na komunitním principu, myšlenkově jsou na úplně jiných základech.

Hakim Bey, autor zásadního pojmu TAZ, dočasně autonomní zóna, jej definuje tak, že obyvatelé těchto zón si nenárokují žádné území na permanentní bázi, ale jednají jako povstání, které se přímo neangažuje proti státu, je to guerrilla, jejíž operace osvobodí nějakou oblast, ať už prostoru, času, imaginace a pak se rozplyne, aby se zformovala někde jinde. Taková autonomie tvoří umělecká podhoubí, která hegemonní média rozrušují a jsou proti nim v opozici.
Pokud se někteří vývojáři a umělci dají do služeb volného obchodu, nezatíženého ani sociální ani environmentální zodpovědností, není to způsobeno existencí nezávislé scény a autonomních uměleckých strategií. Ty jsou ve své podstatě vždy postmediální praxí, která nemá za cíl ušlapávat cestu mediálním technologiím, ale naopak: narušuje je, zkoumá jejich limity, ohýbá je, naplní je na okamžik prchavou krásou a znovu přibližuje člověku.

Je trochu smutným faktem, že umění nových médií bylo pohlceno digitálními technologiemi a dnes je těžké jej rozlišit od komerce, protože ta exploituje a devalvuje množstvím kopií okamžitě cokoli tvůrčího. Ve své době však podstatou tohoto umění byl aktivismus, technologický aktivismus, informační aktivismus proti tehdy dominantním medálním průmyslům.
Jak umělecké filmové komunity navazují na odkaz experimentálních filmařů, kteří rovněž byli v opozici a na okraji mainstreamové kinematografie, jako Paul Sharits nebo Hollis Frampton, ve stejné komunitě byli i Nam June Pajk nebo Vašulkovu, pracující s videem a elektronickým obrazem. A taky ohýbali televizní vysílání a osvobozovali obraz od tyranie. Zakládali své akce na performanci, záměrně na něčem, co nelze uchovat, nemůže se stát obchodovatelným mediálním produktem.
Dnes máme stacky cloudových technologií, které přepisují hranice slabších národních států a těm mocným je naopak pomáhají stavět. Sledováním, detekcí aktivit a jednání, filtrací., eliminací Čína se stala futuristickým dystopickým systémem absolutní kontroly, díky informačním technologiím.  Máme ostatně i umělce, kteří na poptávku nenasytných desítek TV kanálů a stovek obrazovek systémových kulturních institucí pro ně rádi vyprodukují neškodnou náplň.

Film je ale mírumilovným jen zdánlivě. Pomineme-li jeho nepříliš přírodní nitrátovou, acetátovou nebo polyesterovou bázi a chemii založenou na toxických solích stříbra, jako médium ve svém rozmachu podporoval rozvoj industriálních postupů a kognitariátu 20. a 30. let 20. století. Fázové fotografie pohybu znamenaly v důsledcích tovární kontrolu každého pohybu dělníků. Film přinesl industriální revoluci oku a spoutal diváky v dematerializovaném modu produkce a terroru idealizované krásy. Je přímo spjatý s pásovou výrobou, která produkovala tanky, letadla a jiné zbraně 2. světové války. A je přímo spjatý s objevováním světa západní civilizací, které zefektivnilo jeho hospodářskou kolonializaci. Mediální kolonizace Latinské Ameriky technologicky produkovanými obsahy z vyspělých Spojených států a protesty proti ní se rovněž datují daleko dříve, než nástup digitálních médií.

Být postmediální na již mrtvém médiu nestojí příliš úsilí. Co je umění je zde již dáno a etablované umělecké postupy stačí použít. Změnit společnost znamená postavit se médiím, která jsou u moci. A v tom je potřeba mezi podobně smýšlejícími přátelství.


Zmatení jazyků

Vítězství populistických xenofobních konzervativců se také přisuzuje tomu, že mluví lidovým jazykem, kterému většina snadno rozumí, narozdíl od jazyka intelektuálních elit. Méně už se poukazuje na to, že to není přirozený lidový jazyk, ale podobně jako u fake news podvrh. Populisté využívají strategie napodobování v promyšlené zákulisní cestě k moci, plné předstírání, kdy dělají pravý opak toho, co říkají. A říkají to proto, aby vzbudili pocit podobných názorů, sounáležitosti.

I zastánci neoliberálních technologických korporací rádi malují úžasné zítřky slovy vědců nebo inovátorů se společenskou vizí. Tento evangelismus je ale zástěrkou opět zcela opačných aktivit směřujících k vytvoření závislosti, podřízení, snížení možnosti volby a nastavení toku peněz z kapes tímto způsobem přesvědčených, že se podílí na pokroku. Jenže jako evangelisté, nebo s podobnými názory a přístupem jsou potom zvenčí vnímáni omylem i ti, kdo nesdílí takovou posedlost, nebo jsou dokonce proti ní.... jenom pracují s technologií, nebo jim je tímto mylným viděním přisouzen nějaký atribut příslušnosti k této skupině. Zase není už běžné přemýšlet, jak je skupina strukturována, kdo v ní je skutečně s vizí a jaké aktivity jsou mu vlastní, kdo sobecky hraje na sebe a svůj prospěch a řekne za tímto účelem cokoliv, kdo je proti němu. Na to už je potřeba hlubší porozumění, technologiím i lidem.

Abych nevynechal umělce. Oproti době zrodu kontrakultury v hnutí hippies, cestování do Indie a hledání spirituality, odmítání komodifikace umění jako prodejného produktu, vzniku performance jako nehmotného zážitku, se dnes žádné masové vystupování ze systému nekoná. Fakta klimatické krize, drancování zdrojů, znečištění, vymírání druhů mnozí rádi přijmou jako svou agendu a téma, která jim přináši mediální pozornost. Nikdo ale nechce přijít o kariéru a úspěch v uměleckém systému, kontakty, příjmy. Stát se dobrovolně skromným, nemít své fotky na Instagramu? Do uměleckých kruhů nemá přístup nikdo, kdo nedodržuje exkluzivní jazyk a vybrané způsoby.
Vpodstatě to, co je označováno jako umění zcela selhalo ve své roli hybatele společenské změny a nedokáže na roztříštěnou společnost, krizi demokracie a likvidaci populací živých organismů reagovat.  Kvůli tomu se od umění distancují ti, koho neláká medializace výlučnosti, vidí abusivní jednání známých uměleckých jmen vůči těm, kdo je z přítelství podporují a pomáhají jim. Ačkoli jsou to třeba právě oni, kdo se dotýkají skutečně umění, jsou neviditelní.
Plan B

  last edited: Thu, 14 Mar 2019 20:54:57 +0100  
Nothing, whaddid u Xpect
Mike thoughts

  
Blam blam
said me.