last edited: Tue, 10 Sep 2019 22:09:12 +0200  
1. Formujte sítě vzájemné podpory

2. Odmítněte vlastníky centralizovaných médií, kterým jejich používáním sloužíte k prodeji reklamy kdo si ji zaplatí z jakýchkoli peněz

3. Používejte etický software a média od lidí, které znáte, s jejichž názory souhlasíte, podpořte je, spolupracujte na společném komunitním provozu

4. Nezávislé společenské sítě sestávají z neomezeného počtu jednotlivých uzlů: od malých pro jednotlivce a blízké, po velké pro desetitisíce, každý se může propojit s kýmkoli jinde

5. Vyberte si software, který vám vyhovuje, komunitu a způsob moderování, komunikujte veřejně i soukromě

6. Nahrazujte anonymní konzumaci služeb participací tam, kde věc můžete ovlivnit

7. Vaše data jsou vaše, rozhodujte o nich sami

7. Nahrazujte zástupnou demokracii přímou demokracií a podílením se na rozhodnutích
  last edited: Fri, 06 Sep 2019 12:28:17 +0200  
K IPR studii pro Bubny - Zátory

----
V červnu pražský Institut plánování a rozvoje zveřejnil studii k rozsáhlému "rozvojovému území" okolo nádraží Praha - Bubny. Toto území vesnického charakteru v centru města je převážně nevyužité, nedostupné a pod stavební úzávěrou dlouhá léta čeká na svoji budoucí podobu. Jedná se zejména o rozsáhnou zelenou plochu táhnoucí se od Vltavské až téměř k Nádraží Holešovice. Za tu dobu vznikla řada architektonických studií, několik diplomových prací studentů architektury, svoje plány přezentovalo ORCO. Doprovozena úvodníky o světlých zítřcích a prestižní vládní čtvrti, úsměvně kontrastujícími s místním dobře známou tristní realitou sousedního Výstaviště s vyhořelým křídlem Průmyslového paláce nebo Pražské tržnice je tady nyní oficiální studie, která se má po veřejném projednání stát podkladem pro změny územního plánu a tím posléze pro možnost stavět. Do 15. října může veřejnost podávat k této studii připomínky a na Vltavské a Strossmayerově náměstí se objevil informační kontejner, kde se lze na plány podívat a poptat se na nejasné otázky. Těch je mnoho a lidé se ptají. Když jsem dnes v kontejneru listoval vizualizacemi estakády trati kolem Výstaviště, z jedné strany zněla argumentace pánů zapojených do přípravy nového stavebního zákona, že neexistuje Master plan ani nic, co by developery zavazovalo stavět např. byty, vše, co je v takovéto studii pro občany je pak vpodstatě nezávazné. Z druhé strany několik lidí poukazovalo na množství aut a rozsah zástavby. Když jsem ze zeptal, jestli bude hřiště, kde by si děti mohly zahrát, tak hřiště ve studii není, ač jsou tam uvažovány 3 školy. Hřiště prý může být ve vnitrobloku postavených budov, pokud jej tam majitel postaví a když tam budu mít byt, nebo se domluvím s majitelem, tak mě tam pustí, byla prostinká odpověď slečny z kontejneru. Ani koncertní síň samozřejmě nemá přiklepnuté žádné peníze a je ve fázi ideí, zatímco Radovan Vítek má pro Vltavskou projekt obřího nákupního centra. Je tedy mnoho otázek, co ze záměrů může být pouze vějičkou pro veřejnost, aby studie prošla - a co se ukáže jako příliš složité a  posléze se na to nenajdou peníze a postoje se změní.
----

Studie prezentovaná veřejnosti trpí velkými slabinami. Předpokládá masivní zástavbu území. Masivní až megalomanskou, na vizualizacích umístěné budovy jsou i někalikanásobně větší než Veletřžní palác. Oproti stávající zástavbě a volnému prostoru v dotčeném území prezentuje těžkou blokovou architekturu, která by úplně zničila charakter Prahy 7. Rovněž jakoby ignoruje dopravu, kterou by to přinášelo. Ta je opticky na studii utlumena. Bezohledná zástavba domy vyššími než stávající architektura je třeba navrhována i v dnes klidné a příjemné ulici Strojnická, jakých mnoho není.

Jsou města, která mají problém s propadáním pod tíhou obrovských budov a i dotčené geologické podloží je tvořeno naplaveninami, příp. dokonce navážkou (od Vltavské po budovu Nádřaží Bubny aj.). S tím, že se dá do budoucna předpokládat pokles hladiny Vltavy a tím i spodních vod tak to spolu s takto těžkou zástavbou může znamenat  narušení podloží. Kromě toho, takhle obřích budov a celků je v Praze jen několik a typicky jsou s nimi velké ekonomické problémy - zmíněný Veletřžní palác, Kongresové centrum, i pro vlastníky je to nevýhodné a nezvládají jejich provoz. Negativa pak dopadají na okolí.

Rozsah zástavby je ve studii údajně motivován zvýšením dostupnosti bydlení, které je v Praze problematické. Jenže vůbec není zaručeno, že v zástavbě byty budou, nebo dokonce že tam budou dostupné byty. Že by touto výstavbou došlo ke zlevnění bytů v Praze je už vůbec nepravděpodobné. Nejspíše to budou luxusní byty a architektura pro komerční klientelu, která vytvoří sociálně neprostupnou čtvrť, nepropojenou ani na horní část Letné ani na dolní Holešovice.

Máme stav klimatické nouze, na Praze 7 dokonce oficiálně vyhlášeným, Praha řeší problém s teplotním ostrovem, který vytváří a brání tak srážkám a cílem je spíše teplotu snižovat. V Praze 7 je nezvládnutá situace ze znečištěním ovzduší - zejména prachem z dopravy. Stromy se v ulicích nedaří vysazovat. Znečištění, se kterým se dlouhodobě nedaří nic dělat a čeká se, co s ním udělat, se těžko může vyřešit další rozsáhlou zástavbou. Naopak, je potřeba zachování a rozšiřování zelených ploch. Jedině tak může udržet smysluplné životní podmínky pro stávající obyvatele a jejich přirozený nárůst.

Racionální a jedině správné by tedy bylo zachovat nezastavěná místa pro zeleň a zelené koridory napojené na Stromovku. Nejlépe přímo městský les nebo lesopark jen s lehkou zástavbou infrastrukturně potřebnými stavbami a převážně cyklistickou dopravou. Zásadně stavět jedině tehdy, když je věrohodná studie dopadů na znečištění a zastavěná plocha a všechny dopady se vykompenzují plochou vybudovaných zelených střech v okolí. To je zodpovědný přístup s ohledem na budoucí charakter Prahy. Praha ovšem, místo toho, aby zajistila stažení znečištění do  zdravotních limitů, chce přivést do centra další desetitíce lidí a s tím souvisejících aut a neřešený, dále zhoršený problém přenechat budoucím generacím.

Je poměrně zřejmé, že plán zástavby je v rozporu s přijatými strategiemi Prahy: Strategií adaptace na klimatickou změnu a Paktu starostů a primátorů pro udržitelnou energii a klima. Jak je možné snížit emise CO2 na tomto území o 40% oproti současnému stavu při takovéto zástavbě? A pokud se na tomto území nesníží, ale zvýší, kde se sníží o více jak 40%, aby se nárůst na tomto území kompenzoval? Není vhodné nezastavěná území spíše využít ke snižování emisí a zátěže? Studie neobsahuje ani žádnou vodní plochu, až ty jsou ve městě nejefektivnějším faktorem snižování povrchové teploty. A do budoucna nás čeká stále více horkých a suchých let.

Že je součástí studie park o rozloze 6 ha nestačí. Odpovídá to spíše starému uvažování, jakoby žádné změny klimatu nebyly a z celkové rozlohy území 110 ha je to nedostatečně malá část, která nemůže zajistit absorbci CO2, prachu, ochlazovat okolí. Minimálně je potřeba 60% nezastavěného území ponechat zeleni v podobě velkých koridorů se stromy,  napojených na sebe a Stromovku, aby měly funkční smysl pro život ptáků, včel a dalších živočichů. Tuto funkci nemohou plnit izolované ostrůvky zeleně v privátních  vnitroblocích. V racionálním urbanismu současných velkoměst se uzavřené zahrady za zdmi raději mění na otevřené sítě zeleně a vody, propojující části města. Např. Berlín má lesní plochy Plänterwald (90ha) nebo Tirgarten (210 ha), protože už od začátku 20. století buduje zelené radiály zasahující až do středu města, z nichž jsou stezkami dosažitelné pásy periferní zeleně. O moderních projektech hospodaření s povrchovou vodou, kanály, poldry a rekreačními vodními plochami, realizovanými v nizozemských městech nemluvě.

Studie je však příliš stavebně ambiciózní, ignoruje moderní přístupy k městskému urbanismu a snaží se jít na ruku byznysu a developerům. Vlastnící pozemků ale nemají žádné právo stavět. O tom rozhodují občané a volení zástupci. A není jasné, co by takováto zástavba obyvatelům přinesla. Koncertní sál? Proč ne, ale v návaznosti na další volné prostory. To je žádoucí charakter Prahy. Nikoli obklopený komerčními bloky betonu s desítkami tisíc lidí, hlukem, dusivým prachem a vedrem. Už nyní je Praha přeplněná turisty a přeplněné jsou i parky. Jaký zážitek pro nás obyvatele nebo i návštěvníky Prahy chceme? Urbanismus Prahy je historicky umírněný, a v tom je její kouzlo, odpovídá to i ekonomické realitě, je to výhodnější pro stávající obyvatele. Praha 7 by měla usilovat o větší kvalitu městského prostoru a architektury. Rozvoj Prahy by měl být jako nadechnutí čistého vzduchu do plic.

----

Připomínku může podat každý písemnou formou s náležitostmi podle správního řádu (jméno, příjmení, datum narození, místo trvalého pobytu, adresa pro doručování) do podatelny Magistrátu hlavního města Prahy, nebo na adresu Odboru územního rozvoje MHMP, se svým podpisem nebo elektronicky datovou schránkou (datová schránka MHMP je 48ia97h). K podání připomínky můžete využít text článku, který je k tomuto volně k dispozici.


Relevantní dokumenty:

Platná strategie adaptace Prahy na klimatickou zmenu
http://www.iprpraha.cz/adaptacnistrategie
Pakt starostů a primátorů pro udržitelnou energii a klima
https://www.mzp.cz/cz/pakt_starostu_a_primatoru
IPR studie Bubny - Zátory
http://www.iprpraha.cz/budoucibubny
Atlas životního prostředí Praha
http://www.geoportalpraha.cz/cs/atlas-zivotniho-prostredi
  last edited: Wed, 04 Sep 2019 18:08:57 +0200  
Sustainable Social Federated Curation and Acquisition

Documentation of works of art and related events, as well as their presentation and distribution, are currently taking place on social media. Here we learn most of the information and social networks are often the primary source of photographs and various forms of moving images. They are used not only by artists, but also by curators, galleries and memory institutions. And they are used participatively by the public. Social media is an ideal source for curatorial and acquisition activities, covering the most of the current range of artistic activities. And often they are the only source. Commercially-oriented proprietary social media corporations do not offer much for organizing documentation and acquisition activities. The provision of such instruments does not fit their business model. However, there is an advanced free software infrastructure that allows smaller or larger institutions and individual artists to run their own nodes of large federated social networks. And there are living artistic communities that have already adopted these networks. Their advantage is of course access to their own data, which can thus be transmitted in full quality to both public distribution channels and private archiving or internal channels.
Software such as Diaspora, Mastodon, Hubzilla, Peertube, Funkwhale, Pixelfed, Nextcloud, Wordpress and many others have a wide range of functionality for artistic digital infrastructures and can connect social communication and interaction on all installed nodes using internal protocols like ActivityPub or Zot. All channels can be transparently monitored and shared to curated or private acquisition and archival channels, and the same way by the same tools communicate directly with their originators.

Federated social media can also be called low-power media, running on minimized devices such as Raspberry Pi with low resource requirements and low consumption, suitable for a sustainable model of operation. Their strength lies in a greater number of interconnected nodes, which can also be mutually backed up or temporarily and permanently substitute each other in their functions, which corresponds to the organizational model of cooperation of independent and established cultural institutions.

Michal Klodner
works in the field of visual and audiovisual live performances and independent film. As an assistant he worked at FAMU and completed his doctoral studies on the subject of postmediality. He is involved in digital curation of film archives and research in the field of documentation, presentation and analysis of moving images.
  last edited: Sun, 04 Aug 2019 21:46:06 +0200  
jazykové mimikri a krize reprezentace

Jedním z experimentů Jeana Piageta byla situace, kdy mezi dítě na jedné straně a dospělého na druhé umístil míč. Míč měl z každé strany jinou barvu tak, že dítě vidělo jednu a dospělý druhou. Připomíná to názorové a informační bubliny, které nám vytváří mikrotargeting médií a reklamy. Svět v nich vidíme jenom z té své strany. Dítě na uřčitém stupni kognitivního vývoje situaci nezvládne a bude tvrdit, že míč má tu barvu, kterou vidí ono a nedokáže připustit, že někdo jiný může vidět jinou. Přibližně kolem 6 - 7mi let věku se dítě vychovávané v odpovídajícím prostředí naučí vidět i očima jiných lidí a správně rozezná, že dospělý může vidět míč jinak.

Naše konformita k nějaké názorové skupině a společnému pohledu na svět je silná.

Jsou však typy lidí, kteří stojí na druhé straně míče, ale neřeknou, jakou vidí barvu, naopak budou utvrzovat ty na druhé straně, že právě ta barva, kterou oni vidí, je správná. K tomu budou ochotni narušovat a cenzurovat informace o tom, že by vůbec jiná mohla být, prezentovat takové názory jako pošetilost, idealismus, spiknutí a různým způsobem je rozbíjet, aby nedávaly smysl. Proč? Svoji vlastní vyspělost využívají k tomu, aby ostatní utvrdili v jejich pohodlném jednostranném vidění a tím si nad nimi snadněji uchovali převahu. Touto péčí, kterou lidem potvrzují jejich dosavadní zkušenosti, je ponechávají v nevědomosti.

Jazykové mimikri "obyčejných lidí" obratně využívají oligarchové. Multimiliardáři mluví jako nedovzdělaný žák 4. třídy a zasazují se tak za zájmy obyčejných lidí.  Vítězství populistických xenofobních konzervativců se přisuzuje tomu, že mluví lidovým jazykem, kterému většina snadno rozumí, narozdíl od jazyka intelektuálních elit. Méně už se poukazuje na to, že to není přirozený lidový jazyk, ale podobně jako u fake news podvrh. Populisté využívají strategie napodobování v promyšlené zákulisní cestě k moci, plné předstírání, kdy dělají pravý opak toho, co říkají. A říkají to proto, aby vzbudili pocit podobných názorů, sounáležitosti.

I zastánci neoliberálních technologických korporací rádi malují úžasné zítřky slovy vědců nebo inovátorů se společenskou vizí. Tento evangelismus je ale zástěrkou opět zcela opačných aktivit směřujících k vytvoření závislosti, podřízení, snížení možnosti volby a nastavení toku peněz z kapes tímto způsobem přesvědčených, že se podílí na pokroku. Automaticky jako evangelisté, nebo někdo s podobným přístupem jsou potom zvenčí vnímáni omylem i ti, kdo nesdílí takovou posedlost, nebo jsou dokonce proti ní.... jenom pracují s technologií. Nebo jim je mylným viděním přisouzen nějaký atribut příslušnosti k této skupině. Není už běžné přemýšlet, jak je skupina strukturována, na to už je potřeba hlubší porozumění, technologiím i lidem.

Mimikry jsou ale i na druhé straně: těch, kdo to jakoby doopravdy myslí dobře a považují se za levicové intelektuály.
Společensky zodpovědné a solidární přístupy jsou potom v marginální pozici, jelikož došlo k odtržení zástupců těchto ideí a občanů, kterých by se měly týkat. Novináři a jiní medializovaní autoři jako zprostředkovatelé informací patří do okruhu intelektuálů. S tím je spojeno, že mají zcela jiné životní strategie, než ti, kdo by měli jejich myšlenky přijímat a řídit se jimi. Jak tedy intelektuálové, zakotvení v akademickém prostředí stálých platů a grantů, reprezentují pracující?

Dvě autorky působící v akademické a mediální sféře reliazovaly projekt, kdy se snažily přiblížit nízko placeným profesím a pomocí získaných informací provést levicovou kritiku kapitalismu, jež tyto nelidské podmínky vytváří. V grantovém projektu se jedna z nich nechala zaměstnat vždy na několik týdnů až měsíců na nízko placené profesi a pomocí skryté kamery, rozhovorů a vlastních zážitků zpracovaných druhou dokumentaristkou o tom referovat a stavět se za práva pracujících.
Samozřejmě že se prací na dva měsíce nestane z akademičky prodavačka, jde jen o přijetí nějakého převleku ze zajištěné pozice a je jasné, že svým statutem mezi ně nepatří, není předákem, vzešlým z pracujících a spolu s nimi žíjícím jejich životy. Vytvořený dokument ani není pro pracující, je spíše zprávou do levicových intelektuálních kruhů festivalů a médií, kde je slavnostně oceněn, ovšem mimo které je ignorován nebo vysmíván a kritizován.

Je tady zřejmé to, čemu se říká krize reprezentace. Za zájmy někoho se staví lidé, jejichž zájmy jsou diametrálně odlišné: svoje názory na sociální spravedlnost a participativní tolerantní společnost chtějí šířit z pozic, spoléhajících na výlučnost a formální postavení
Mnozí se i naučili formulovat svoje "kritické" názory tak, aby se z uzavřené intelektuální společnosti příliš nedostávaly a oni svoje místa na univerzitách a v kulturních redakcích neohrozili nějakou kontroverzí. Stačí jim aby sbírali potřebné body mezi svými. Důležitějším se stává vytříbený jazyk a estetizované způsoby, které jsou nutné pro přiznání příslušnosti k akademickým kruhům. To se cení více než dopad jejich "sociální kritiky" na skutečné životy. Nízkopříjmoví pracující mají rozhodně názorově blíže svým šéfům a věřitelům, kteří jim reálně dávají, nebo berou peníze. Autoritu, která dříve automaticky čerpala ze své pozice a rozvrstvení společnosti, dnes mají možnost "ti dole" nerespektovat.

Další mimikri jazyka, které novináři a umělci využívají: svou vytříbenou schopností komunikace jsou schopni uchopit jakékoli společenské téma, které má potenciál vzbudit zájem... a prezentovat ho jako své vlastní. Často dlouhé roky jinými budovaný hodnotový přístup a diskurz v mnoha rozhovorech, lokálních postupech a tvrdé práci umí okamžitě převzít, původní autory myšlenek nezmínit a budovat si na tématu medializaci své osoby. Již bez specifického hodnotového přístupu a vztahů k zůčastněným, ten je nahrazen konformními postoji kamuflovanými převzatou rétorikou. Obvykle tak dané téma rychle zdiskreditují a zničí tak dlouhou práci těch neviditelných dole. Slouží tím vpodstatě skrytě obraně konformního hierarchického systému, z kterého pochází jejich postavení.

Oproti době zrodu kontrakultury v hnutí hippies, cestování do Indie a hledání spirituality, odmítání komodifikace umění jako produktu, nebo vzniku performance jako nehmotného, neprodejného zážitku, se dnes žádné masové vystupování ze systému nekoná.

Fakta klimatické krize, drancování zdrojů, znečištění, vymírání druhů mnozí rádi přijmou jako svou agendu a téma, která jim přináši mediální pozornost. Nikdo ale nechce přijít o kariéru a úspěch v uměleckém systému, kontakty, příjmy. Stát se dobrovolně skromným, nemít své fotky na Instagramu? Do uměleckých kruhů nemá přístup nikdo, kdo nedodržuje exkluzivní jazyk a vybrané způsoby.
Vpodstatě to, co je označováno jako umění, white box, zcela selhalo ve své roli hybatele společenské změny a nedokáže na roztříštěnou společnost, krizi demokracie a likvidaci populací živých organismů reagovat.  Kvůli tomu se od umění distancují ti, koho neláká medializace výlučnosti, vidí abusivní jednání známých uměleckých jmen vůči těm, kdo je z přátelství podporují a pomáhají jim: ačkoli jsou to třeba právě oni, kdo se dotýkají skutečného umění, zůstávají neviditelní.

Umělci - parašutisté se vloží do nějaké společensky nebo lokálně problémové záležitosti, instrumentalizují z ní pocházející stres, aby vytvořili umělecký projekt, vyzískali na něm formální uznání za obecné dobro, za které se zasadili. Aniž by měli dále s danou komunitou co do činění: důvěru, kterou od ní dostali, využijí hlavně k vlastní kariéře.

Turista

Turista je někdo, kdo cestuje do jiných zemí, mimo svůj domov. A kromě svačiny nebo oblečení si ve svém baťůžku nese i svoje představy o světě, které si vytvořil ze své domovské zkušenosti. Vidí cizí kraje, ale vidí je optikou vzahů a účelů, na které je zvyklý. Turista nikdy nepřijme zkušenost daného místa. Jeho tělo se pohybuje, mysl však stále zůstává v dříve osvojených schematech. Dokumentarista - turista vidí situaci podle předem zaujaté logiky, která vychází z jeho postojů a na jejich základě ji interpretuje.

V místech, kde rostou vzácné rostliny, jako lilie nebo orchideje, jsou téměř vyhubeny chataři. Potřebují velmi specifické podmínky, např. zásaditost půdy, vlhko, polostín. Ovšem turista, milovník přírody, okouzlen krásou orchideje, pojme jedinou myšlenku. Musí si ji vyrýpnout a zasadit u své chaty. Ona tam ovšem nemůže růst.

Chata se zahrádkou okolo je kolonizovaným územím. Nejde v ní o to, stát se součástí prostředí a přírody, ale o přizpůsobení přírody k účelu vlastního prospěchu z ní.

Potřebujeme jinou architekturu. Architektura v principu má možnosti rozšíření našich možností vztahů k prostředí. Tam, kde bychom byli vystaveni teplotním rozdílům, dešti, větru, bychom asi neměli zvlášť tvůrčí myšlenky, zredukovaly by se na snahu přežít. Homeostáza, kterou nám architektura zajišťuje, pokud místní podmínky a vztahy respektuje, nemusí přírodu likvidovat. Namísto toho třeba na dočasné bázi může ono tvůrčí spojení zprostředkovat. Architektura je umění vytvořit podnínky ke vzniku a udržení co nejkřehčích věcí: organismů, vztahů, myšlenek. Biotop, mikroklima, bez kterého by nemohly existovat.

Je trochu mýtem, že přírodní ekosystémy jsou nejbohatší, jsou-li ponechány přirozenému bezzásahovému vývoji. Opak je pravdou, území jsou často ovládána druhy se silně konkurenčními rozmnožovacími strategiemi, které se rychle rozšíří, vytlačí citlivější druhy a třeba potom i rychle vyčerpají zdroje. Činnost člověka může být přírodě a diverzitě prospěšná. To znamená i technologiemi: jako je architektura nebo zachycování vody.
Místo mentality turistů ale potřebujeme mentalitu, která je domovská v daném místě, pozorovací, vědecká, založena na respektu, kdy podmínky a vztahy necháme vstupovat do sebe a řídit své myšlení a technologie, místo abychom prostředí vnucovali cizí systém. Zkoumání a hledání vhodných zkušeností je zásadním prvkem, který musí mít převahu nad zvykem. Zvyk je neplatný v jiném prostředí, než kde vznikl, v jiné době, v kombinaci s jinými vlivy, v jiném měřítku. To vše může z dobrého pomocníka zvyku učinit neviditelný a nebezpečný automatismus. Vařit na ohništi a topit dřevem když bylo 30% Etiopie zalesněno, bylo naprosto v pořádku. Když ale populace od té doby vzrostla pětinásobně a zalesnění se ztenčilo na 3%, je tento tradiční zvyk neúnosný hazard, který vede k chudobě. Je nutné osvojit si jiné technologie vaření a obnovit zalesnění.

Living laby jsou vývojové sítě a ekosystémy, založené na otevřené filozofii k místním podmínkám a všem participantům. Technologie se aplikují přímo v reálném prostředí, zkouší se jejich dopady a zůčastněné osoby se nerozlišují od vědců. Nejsou pozorovanými objekty, na kterých jsou ověřovány postupy vymyšlené někým jiným jinde. Celková prosperita místního ekosystému je znakem úspěšného vývoje.

Jde o v zásadě odlišné principy od kultury chat, chalup a venkovských sídel, kam obyvatelé měst ve volné chvíli zajedou jakoby do přírody. Chata nebo srub znamenají značnou izolaci od okolí, obvykle vycházejí z teritoriálního vymýcení prostoru okolo stavby, těžké konstrukce a vybavení, které má uspokojit očekávanou potřebu kamen, kuchyně a jiného nostalgického komfortu. Urbanismus vesnic už je postaven na zcela degradovaných ekosystémech s anglickými trávníky a bazény, v zimě zahaleném do mlhy exhalací z lokálních topenišť.

Lidé ale mohou směřovat svoje aktivity i k jiným hodnotám naplňujícím potřebu nějakého statutu úspěšnosti. Záleží na obecném mínění, co je za statut úspěšnosti považováno. Lze změnit, pro co lidé najdou vášeň, co se stane lákavým cílem. Obohatit za svůj život ekosystémy, snížit spotřebu zdrojů, aniž by člověk a jeho blízcí pociťovali nedostatek nebo omezení. Je nutné rozvinout celou další trvalou kulturu aktivit a přístupů, které vedou k lepšímu naplnění života. Musí zahrnovat prvky zkoumání, komunikace, otevřenosti, umění, poezie i užití technologií.

Při změně myšlení je potřeba jít k samotným základům. "Věda vystavěná na binárních opozicích, pravdě a nepravdě, kdy je stará pravda vždy ubita tou novou bez možnosti jejich vzájemné koexistence; kdy je veškerá pozornost soustředěna na objekt a produkt,“ píše architektka Keller Easterling, je dobrá k pojmenovávání věcí, ale ne k popisu jejich vzájemných vztahů, "Privileguje deklarace, pravdivé výpovědi, modernistický telos a narativy svázané s utopiemi a dystopiemi.“ Navrhuje proto sabývat se designem samotného média: pole, v němž se jednotliví aktéři nacházejí. Její medium design je soubor aktivit, systém složený z technologických, společenských a politických sil.  Základem pro utváření města je tento prostor infrastruktur.

Kultura, založená na ekosofii, již existuje, možná vždycky existovala. Má své spóry a diaspory. Existuje pro ni i  médium, které je dokáže decentralizovaně propojovat.
Informační identity a society surfing

  last edited: Sun, 04 Aug 2019 19:51:18 +0200  
V roce 2004 jsem napsal text s názvem Informační nomádi a community surfing, který jsem později rozšířil a v roce 2008 vyšel anglicky v knížce FLOSS+Art. Některá jeho témata se stala mainstreamem, jako informační nebo kybernetická válka, Digitální nomádi se začalo říkat lidem, kteří pracují na cestách přes internet, aniž by to mělo cokoli společného se svobodou publikování informací. Původní závěr, který zaujal možná nejvíc lidí a kde se říkalo, že naše realita bude brzy generovaná médii v reálném čase, se bezezbytku naplnil. Zabýval jsem se pak dlouho emocionalitou a kolektivní podmíněností vnímání. To se dostalo do pozornosti médií při uprchlické krizi, spolu s ní probíhajících Ruských hybridních válkách a Trumpovsko-Brexitových manipulacích.

Společenská síť

V postsocialistickém televizním prostoru 90. let, kde nejprve existovala jen státní televize, měl na prvním komerčním kanále TV Nova nedělní pořad Volejte řediteli Vladimír Železný. Často v něm vysvětloval divákům, že jsou komerční televize a co to znamená. Zcela otevřeně a osvětově na otázky úrovně a etiky pořadů říkal, že komerční televize prostě prodává diváky inzerentům. Balí je do balíčků po tisících a převázané stuhou prodává zadavatelům reklamy. Dá se také podotknout, že i státní televize od té doby již 25 let hledá svou veřejnoprávní definici... a stále nenašla.
Další záležitostí mediální teorie, na které Vladimír Železný divákům vysvětloval formu komerčního zpravodajství, byly kruhy. Kruhy vyznačující okolo člověka jeho osobní sféru a tudíž informace, které ho nejvíce zajímají, jako je kriminalita, protože se ho dotýkají a širší kruhy veřejných a politickách témat, které jsou mu vzdálené.

Internet mezitím pronikl všude a krom jiných služeb vznikla největší korporátní společesnká síť Facebook. Jak to obvykle chodí, zpočátku rostla na  ideích nezávislého osobního získávání a sdílení informací, ale posléze se projevil její korporátní charakter. Facebook v letech 2014 - 2016 umožnil agentuře Cambridge Analytica přístup k desítkám milionů profilů a jejich kontaktů a jejich osobním datům. V prezidentské volbě v USA, ze které vzešel Donald Trump a v kampani pro Brexit tak mediální agentury na základě přesných psychologických profilů cílili na míru vyrobené zprávy, aby změnili mínění klíčových skupin voličů v určitých oblastech. Prefablikované zprávy komentované a lajkované na objednávku, aby vytvořily dojem veřejného mínění... ale vetšinou, aby nabourali a zpochybnili jiné. Vyvolaly v lidech informační zmatek. Začalo se říkat doba post-faktická a zjistilo se, že lživé zprávy se šíří rychleji a více, než ty pravdivé.

Není to ale otázka pravdy nebo lži, ale afektu. Afektuální zpráva pracuje s traumaty, libidinálním nábojem, nebezpečím od něčeho zlého, neznámého. Pracuje se základními emocemi strachu a nenávisti, které v mozku vyhodnocují vývojově nejstarší části jako amygdala. Reakce jsou silnější a rychlejší, než následné zpracování podnětu racionální šedou kůrou. Tomu, co jej ohrožuje, člověk vždy dává nejvyšší prioritu, protože to tak má emocionálně nastavené napevno ve stavbě mozku. Strukturované objektivní informace, které dávají logický smysl, nejsou tak lákavé. Noam Chomsky už mnohem dříve popsal, jak je v televizních debatách uměle vytvářen souhlas s předem daným názorem. Stačí jen nedat pro vyjádření dostatek prostoru a času. Složitou pravdu se souvislostmi nevysvětlíte za 20 sekund, v takové chvilce můžete jen zopakovat nebo odkývat jen známá klišé, zaujmout emocionální postoj.

Problém Facebooku je v tom, že osobní data svých uživatelů korporátně vytěžuje. Ačkoli se Mark Zuckerberg zjihle omlouvá, vytváří dojem, že dělají všechno pro ochranu před fake news, únik dat přes aplikace třetích stran že byl nešťastnou chybou, ve skutečnosti je to právě to, na čem vydělává. Služba, která vám nedá žádné soukromí a jejím cílem je, abyste získali návyk na odměnu ve formě lajků a bez nich se cítili zbytečně a osaměle. Sad by design, píše Geert Lovink.

To je ale jen jedna stránka věci. Design Facebooku, tedy jeho korporátní model, je ve svém jádru postaven na tom, že vás před fake news nebo děti před sexuálními predátory a jinými manipulacemi neochrání. Jeho armáda programátorů tedy neudělá žádné změny, které by tomu mohly zabránit. Vydělává totiž na tom, že prodává tyto chyby a vaši zranitelnost inzerentům.

Jelikož Facebook potlačil komerční konkurenci a mnozí neznají nic jiného, začaly se objevovat i hlasy, že společenské sítě jsou špatné jako takové a že masové negativní jevy jsou jejich vlastnostmi. Ne, sociologové a původní vývojáři přišli s principy společenských sítí, které obohacovaly lidskou komunikaci. Exploatační je záměrný design a komerční model Facebooku, Googlu a dalších surveillance platforem, které algoritmicky modelují získaná data sítě tak, aby měly hodnotu finančního kapitálu.

Hodně se mluví o těchto "algoritmech", které vám ukáží preferované věci a vaše sdělení zase jiným lidem. Algoritmech, díky kterým jsou vidět právě agentury, které si zaplatí, ale zpráva od vašeho kamaráda snadno zapadne.  Anatomie separace spočívá v tom, že každému z vašich blízkých zobrazí něco jiného, v jiném pořadí a kontextu... jednoho podporuje v xenofobii, protože ji vyhodnotí jako téma, které ho zajímá a druhému zobrazuje sbírky na pomoc uprchlíkům. Výsledkem je utvrzení v izolovaném postoji, neporozumění a samota, kterou vytváří tento globálně-korporátní model. Vaše rozhodnutí se dějí ve stresu z odmítnutí. Malým nepřeje, musíte být dominantní a roztáčet kola úspěchu, hnát se po množství a lajcích. Jak chvíli ustanete, nejste vidět a ve spektáklu vás nahradí jiní peroucí se o pozornost.




Mediální technologie kapitalismu

Pomohlo by zveřejnění "algoritmů" Facebooku, Googlu a jiných, po kterém volají někteří aktivisté? Čemu? Jsou to technologie, které ze své podstaty slouží centralizovanému proprietárnímu médiu kumulovat zisk. Moje kamarádka v textu o filmových laboratořích, provozovaných umělci (po ukončení průmyslové produkce filmové suroviny), se ve své cinefilii  vyhraňuje proti digitálnímu filmu. Inspirována jistě svým pobytem v Argentině napsala, že DIY kultura na poli digitálních médií (Apple, Facebook) umožnila prostřednictvím studentských univerzitních projektů a start-upů rozpuštění tradičního proletariátu a jeho outsourcing. Došlo tak k potvrzení a rozšíření mocenského informačního panství neoliberálního kapitalismu v rozvinutých částech světa.

Ano, DIY kultura na posmediálním poli filmu je svobodná a nikoho nepoškozuje, jeho materialita, optické a chemické postupy jsou hmatatelné a pomalé na rozdíl od tlaku všudypřítomných digitálních médií. Ale byla to DIY kultura, která v nových médiích dala vzniknout neoliberálním globálním korporacím efektivně kolonizujícím méně rozvinuté kultury? Steve Jobs nebo Zuckerberg samozřejmě využívají image garážových vývojářů, kteří přinesli lidem nový lepší svět. Ale start-up a administrativně řízená korporace už nemá s DIY nic společného. Nepracuje na komunitním principu, myšlenkově jsou na úplně jiných základech.

Hakim Bey, autor zásadního pojmu TAZ, dočasně autonomní zóna, jej definuje tak, že obyvatelé těchto zón si nenárokují žádné území na permanentní bázi, ale jednají jako povstání, které se přímo neangažuje proti státu, je to guerrilla, jejíž operace osvobodí nějakou oblast, ať už prostoru, času, imaginace a pak se rozplyne, aby se zformovala někde jinde. Taková autonomie tvoří umělecká podhoubí, která hegemonní média rozrušují a jsou proti nim v opozici.

Pokud se někteří vývojáři a umělci dají do služeb volného obchodu, nezatíženého ani sociální ani environmentální zodpovědností, není to způsobeno existencí nezávislé scény a autonomních uměleckých strategií. Ty jsou ve své podstatě vždy postmediální praxí, která nemá za cíl ušlapávat cestu mediálním technologiím, ale naopak: narušuje je, zkoumá jejich limity, ohýbá je, naplní je na okamžik prchavou krásou a znovu přibližuje člověku.

Je trochu smutným faktem, že umění nových médií bylo pohlceno digitálními technologiemi a dnes je těžké jej rozlišit od komerce, protože ta  devalvuje množstvím kopií okamžitě cokoli tvůrčího. Ve své době však byl podstatou tohoto umění aktivismus. Technologický a informační aktivismus proti tehdy dominantním medálním průmyslům.

Umělecké filmové komunity navazují na odkaz experimentálních filmařů, kteří rovněž byli v opozici a na okraji mainstreamové kinematografie, jako Paul Sharits nebo Hollis Frampton. Ve stejné komunitě byli i Nam June Pajk nebo Vašulkovi, pracující s videem a elektronickým obrazem. A taky ohýbali televizní vysílání a osvobozovali obraz od tyranie. Zakládali své akce na performanci, záměrně na něčem, co nelze uchovat, nemůže se stát obchodovatelným mediálním produktem.

Dnes máme stacky cloudových technologií, které přepisují hranice slabších národních států a těm mocným je naopak pomáhají stavět. Sledováním, detekcí aktivit a jednání, filtrací, eliminací. Čína se stala futuristickým dystopickým systémem absolutní kontroly, díky informačním technologiím.  Máme ostatně i umělce, kteří na poptávku nenasytných desítek TV kanálů a stovek obrazovek systémových kulturních institucí pro ně rádi vyprodukují neškodnou výplň.

Film je ale mírumilovným jen zdánlivě. Pomineme-li jeho nepříliš přírodní nitrátovou, acetátovou nebo polyesterovou bázi a chemii založenou na toxických solích stříbra, jako médium ve svém rozmachu prominentně podporoval rozvoj industriálních postupů a kognitariátu 20. a 30. let 20. století. Fázové fotografie pohybu znamenaly v důsledku tovární kontrolu každého pohybu dělníků. Film přinesl industriální revoluci oku a spoutal diváky v dematerializovaném modu produkce a terroru idealizované krásy. Je přímo spjatý s pásovou výrobou, která produkovala tanky, letadla a další zbraně 2. světové války. A je přímo spjatý s objevováním světa západní civilizací, které zefektivnilo jeho hospodářskou kolonializaci. Mediální kolonizace Latinské Ameriky technologicky produkovanými obsahy z vyspělých Spojených států a protesty proti ní se rovněž datují daleko dříve, než nástup digitálních médií.

Být postmediální na již mrtvém médiu nestojí příliš úsilí. Co je umění je zde již dáno a etablované umělecké postupy stačí použít. Změnit společnost znamená postavit se médiím, která jsou u moci. A v tom je potřeba mezi podobně smýšlejícími rozvíjet přátelství.
  last edited: Sat, 03 Aug 2019 22:09:35 +0200  
Předzvěst katastrofy může vyvolat nevědomou touhu po katastrofě, dychtění po nicotě, snahy po zrušení. Takovým způsobem německé masy v době fašismu žily uchváceny fantazií o konci světa, spojeném s mytickou spásou humanity. Důraz musí být kladen především na rekonstrukci kolektivního dialogu, schopného produkovat inovativní praxe. Bez změny mentality, bez vstupu do postmediální éry, nemůže být žádné trvalé uchopení ve věci prostředí. K tomu, bez modifikace společenského a materiálního prostředí, nemůže být žádná změna mentality. Zde jsme v kruhu, který mě vede k postulování potřeby založení "ekosofie", která by spojovala environmentální ekologii se společenskou ekologií a mentální ekologií.
Félix Guattari, 1992



Mike MacGirvin prošel za svůj život řadou technologických firem. Teď žije na venkově v Austrálii a řídí vývoj projektů pro decentralizované společenské sítě: Hubzilla a Zap. Se Stevem Jobsem má něco společného. sám říká, že oba vyrostli v létě lásky a jsou produktem stejných kulturních vlivů. Oba byli v Silikonovém údolí v Kalifornii ve stejné době, kdy vznikaly mikroprocesory a internet. Zatímco Jobs se u Atari věnoval Pongu, Mike pracoval o pár bloků dál na příslušenství pro křemíkové wafery. Ve svém hudebním obchodě prý jednou prodal kytaru Markovi Zuckerbergovi.

V 80. letech napsal federovaný software pro BBS, který poskytoval několik služeb, stahování souborů, email, hry, zprávy. Uměl posílat federované zprávy do FidoNetu, Bitnetu a ARPAnetu. Pak napsal emailové klienty a fóra pro NASA, IMAP server a klient s šifrováním na Stanfordu, pracoval pro Netscape a u AOL řídil vývojové týmy groupware a komunikačních systémů velkého rozsahu, byl ve výborech pro standardizaci IMAP protokolů. Také měl Facebook, ale přestal ho používat v roce 2010 a zjistil, že žádné decentralizované řešení, které by ho mohlo nahradit, neexistuje. Diaspora byla v plenkách. Tak napsal protokol DFRN (Distributed Friends and Relations Network). Fungovalo spojení se Status.Net přes jejich protokol OStatus, také s Twitterem a Facebookem. Posléze studoval zdrojový kód a pakety Diaspory, našel několik tragických děr a díky vývojáři Diaspory, Ilyovi Zhitomyskému, se podařilo vytvořit pro Diasporu funkční federační modul.

Na internetu se mluví o zavedení standardního protokolu pro společenské síťování webů. Zatím byl standardizován ActivityPub původně ze software Mastodon. Trpí jen několika zásadními nedostatky. Téměř žádné zabezpečení a soukromí, vágní specifikace znamená že někdy se webové softwary nedomluví, vaše identita je odkázána na jednoho provozovatele, je simplistický a nemá ochranu před smamem a trollováním. Některým designerům to stačí a doufají, že líbivým rozhraním nahradí Facebook, který už ovšem velmi pokročilé funkce má.

Mike farmaří v Austrálii a dekády se už zabývá decentralizovanými protokoly. Jde hodit seno svým koňům a poslechnout si, co mu budou chtít říci,  potom na fóru reaguje na potíže uživatelů Hubzilly. Rozhodl se prostě pracovat a nezabývá se už marketingem a startupy. Jeho protokol Zot zvládá moderování komentářů, blokování nedůvěryhodných lidí, podrobné individuální nastavení práv k jednotlivým kanálům i fotografiím, soukromí, pokud nechcete vůbec být vidět. Jeho protokol umí skvělou věc, kterou je nomadická identita. Vůči jiným webům se identifikujete vzdáleně, vaše jedna identita tak platí všude. A když si založíte účet jinde a nastavíte replikaci svého kanálu nebo kanálů, máte dva domovy. Nebo libovolně, můžete se přesunout jinam, na jinou síťovou adresu a vaše kontakty jsou o tom informovány a zůstanou vám. Jeden z uzlů neběží - používáte jiný a přátelům se vaše příspěvky dostanou. Můžete být lokální na více uzlech a všm se vaše příspěvky i komentáře distribuovaně synchronizují.

"Máte právo na trvalou internetovou identitu, která není vázána na konkrétní server, který zrovna používáte a nikdo vám ji nemůže vzít."
Mike MacGirvin


Mike pracuje na etické náhradě toxických online míst. Zap v kostce znamená: užijte víc času sdílením a komunikací s přáteli a rodinou, než bojem se spamem, trolly, extremisty a toxickými cizinci. Dalším z vývojářů je Mario Vavti, žije ve vídni, hraje na trombón a když se na support fóru Hubzilly objeví nějaký problém, během chvilky posílá opravu do vývojového repozitáře. Jeden z uzlů administruje Tanja, žije na venkově v centrální části Německa. Na profilu má fotky lesů i Raspberry Pi, na fóru sdílí konfigurační zkušenosti.

Používejte software a digitální infrastruktury od lidí, které znáte, kteří
Remaking Social Practices

  
Remaking Social Practices

by Felix Guattari

The routines of daily life, and the banality of the world represented to
us by the media, surround us with a reassuring atmosphere in which nothing
is any longer of real consequence. We cover our eyes; we forbid ourselves
to think about the turbulent passage of our times, which swiftly thrusts
far behind us our familiar past, which effaces ways of being and living
that are still fresh in our minds, and which slaps our future onto an
opaque horizon, heavy with thick clouds and miasmas. We depend all the
more on the reassurance that nothing is assured. The two "superpowers" of
yesterday, for so long buttressed against each other, have been
destabilized by the disintegration of one among them. The countries of the
former USSR and Eastern Europe have been drawn into a drama with no
apparent outcome. The Unitited States, for its part, has not been spared
the violent upheavals of civilization, as we saw in Los Angeles. Third
World countries have not been able to shake off paralysis; Africa, in
particular, finds itself at an atrocious impasse. Ecological disasters,
famine, unemployment, the escalation of racism and xenophobia, hunt, like
so many threats, the end of this millennium. At the same time, science and
technology have evolved with extreme rapidity, supplying man with
virtually all the necessary means to solve his material problems. But
humanity has not seized upon these; it remains stupefied, powerless before
the challenges that confront it. It passively contributes to the pollution
of water and the air, to the destruction of forests, to the disturbance of
climates, to the disappearance of a multitude of living species, to the
impoverishment of the genetic capital of the biosphere, to the destruction
of natural landscapes, to the suffocation of its cities, and to the
progressive abandonment of cultural values and moral references in the
areas of human solidarity and fraternity ... Humanity seems to have lost
its head, or more precisely, its head is no longer functioning with its
body. How can it find a compass by which to reorient itself within a
modernity whose complexity overwhelms it?

To think through this complexity, to renounce, in particular, the
reductive approach of scientism when a questioning of its prejudices and
short-term interests is required: such is the necessary perspective for
entry into an era that I have qualified as "post-media", as all great
contemporary upheavals, positive or negative, are currently judged on the
basis of information filtered trough the massmedia industry, which retains
only a description of events [le petit cote evenementiel] and never
problematizes what is at stake, in its full amplitude.

It is true that it is difficult to bring individuals out of
themselves, to disengage themselves from their immediate preoccupations,
in order to reflect on the present and the future of the world. They lack
collective incitements to do so. Most older methods of communication,
reflection and dialogue have dissolved in favor of an individualism and a
solitude that are often synonymous with anxiety and neurosis. It is for
this reason, that I advocate -- under the aegis of a new conjunction of
environmental ecology, social ecology and mental ecology - the invention
of new collective assemblages of enunciation concerning the couple, the
family, the school, the neighborhood, etc.

The functioning of current *mass media*, and television in
particular, runs counter to such a perspective. The tele-spectator remains
passive in front of a screen, prisoner of quasi-hypnotic relation, cut off
from the other, stripped of any awareness of responsibility.

Nevertheless, this situation is not made to last indefinetly.
Technological evolution will introduce new possibilities for interaction
between the medium and its user, and between users themselves. The
junction of the audiovisual screen, the telematic screen and the computer
screen could lead to a real reactivation of a collective sensibility and
intelligence. The current equation (media=passivity) will perhaps
disappear more quickly than one would think. Obviously, we cannot expect a
miracle from these technologies: it will all depend, ultimately, on the
capacity of groups of people to take hold of them, and apply them to
appropriate ends.

The constitution of large economic markets and homogeneous
political spaces, as Europe and the West are tending to become, will
likewise have an impact on our vision of the world. But these factors tend
in opposite directions, such that their outcome will depend on the
evolution of the power relations between social groups, which, we must
recognize, remain undefined. As industrial and economic antagonism between
the United States, Japan, and Europe is accentuated, the decrease in
production costs, the development of productivity and the conquering of
"market shares" will become increasingly high stakes, increasing
structural unemployment and leading to an always more pronounced social
"dualization" within capitalist citadels. This is not to mention their
break with the Third World, which will take a more and more conflictual
and dramatic turn, as a result of population growth.

On the other hand, the reinforcement of these large axes of power
will undoubtedly contribute to the institution of a regulation -- if not of
a "planetary order" -- then of a geopolitical and ecological nature. By
favoring large concentrations of resources on research objectives or on
ecological and humanitarian programs, the presence of these axes could
play a determing role in the future of humanity. But it would be, at the
same time, immoral and unrealistic to accept that the current,
quasi-Manichaen duality between rich and poor, weak and strong, would
increase indefinitely. It was unfortunately from this perspective that,
undoubtedly in spite of themselves, the signatories to the so-called
Heidelberg Appeal presented at the Rio conference were committed to the
suggestion that the fundamental choices of humanity in the area of ecology
be left to the initiatives of scientific elites (see, in *Le Monde
Diplomatique*, the editorial by Ignacio Ramonet, July of 1992, and the
article by Jean-Marc Levy-Leblond, August 1992). This proceeds from an
unbelievable scientistic myopia. How, in effect, can one not see that an
essential part of the ecological stakes of the planet arises from this
break in collective subjectivity between the rich and poor? The scientists
are to find their place within a new international democracy that they
themselves must promote. And this is not to foster the myth of their
omnipotence that advances them along this path!

How could we reconnect the head to the body, how could we join
science and technology with human values? How could we agree upon common
projects while respecting the singularity of individual positions? By what
means, in the current climate of passivity, could we unleash a mass
awakening, a new renaissance? Will fear of catastrophe be sufficient
provocation? Ecological accidents, such as Chernobyl, have certainly led
to a rousing of opinion. But it is not just a matter of brandishing
threats; it is necessary to move toward practical achievements. It is also
necessary to recall that danger can itself exert a power of fascination.
The presentiment of catastrophe can release an unconscious desire for
catastrophe a longing for nothingness, a drive to abolish. It was thus
that the German masses in the Nazi epoch lived in the grip of a fantasy of
the end of the world associated with a mythic redemption of humanity.
Emphasis must be placed, above all, on the reconstruction of a collective
dialogue capable of producing innovative practices. Without a change in
mentalities, without entry into a post-media era, there can be no enduring
hold over the environment. Yet, without modifications to the social and
material environment, there can be no change in mentalities. Here, we are
in the presence of a circle that leads me to postulate the necessity of
founding an "ecosophy" that would link environmental ecology to social
ecology and to mental ecology.

From this ecosophic perspective, there would be no question of
reconstituting a hegemonic ideology, as were the major religions or
Marxism. It is absurd, for example, for the International Monetary Fund
(IMF) and the World Bank to advocate the generalization of a unique model
of growth in the Third World. Africa, Latin America, and Asia must be able
to embark on specific social and cultural paths of development.

The world market does not have to lead the production of each
group of people in the name of a notion of universal growth. Capitalist
growth remains purely quantitative, while a complex development would
essentially concern the qualitative. It is neither the preeminence of the
State (in the manner of bureaucratic socialism), nor that of the world
market (under the aegis of neo-liberal ideologies), that must dictate the
future of human activities and their essential objectives. It is thus
necessary to establish a planetary dialogue and to promote a new ethic of
difference that substitutes for current capitalist powers a politics based
on the desires of peoples. But wouldn't such an approach lead to a chaos,
as the current crisis demonstrates. On the whole, democratic chaos
is better than the Chao is that results from authoritarianism!

The individual and the group cannot avoid a certain existential
plunge into chaos. This is already what we do each night when we abandon
ourselves to the world of dreams. The main question is to know what we
gain from this plunge: a sense of disaster, or the revelation of new
outlines of the possible? Who is controlling the capitalist chaos today?
The stock market, multinationals, and, to a lesser extent, the powers of
the state! For the most part, decerebrated organizations! The existence of
a world market is certainly indispensable for the structuring of
international economic relations. But we cannot expect this market to
miraculously regulate human exchange on this planet. The real estate
market contributes to the disorder of our cities. The art market perverts
aesthetic creation. It is thus of primordial importance that, alongside
the capitalist market, there appear territorialized markets that rely on
the support of substantial formations, that affirm their modes of
valorization. Out of the capitalist chaos must come what I call
"attractors" of values: values that are diverse, heterogeneous, dissensual
[dissensuelle].

Marxists based historical movement on a necessary dialectical
progression of the class struggle. Liberal economists blindly placed their
trust in the free play of the market to resolve tensions and disparities,
and to bring about the best of worlds. And yet events confirm, if that
were necessary, that progress is neither mechanically nor dialectically
related to the class struggle, to the development of science and
technology, to economic growth, or to the free play of the market .....
Growth is not synonymous with progress, as the barbaric resurgence of
social and urban confrontations, inter-ethnic conflicts and world- wide
economic tensions cruelly reveals.

Social and moral progress is inseparable from the collective and
individual practices that advance it. Nazism and fascism were not
transitory maladies, the accidents of history, thereafter overcome. They
constitute potentialities that are always present; they continue to
inhabit our universe of virtuality; the Stalinism of the Gulag, Maoist
despotism, can reappear tomorrow in new contexts. In various forms, a
microfascism proliferates in our societies, manifested in racism,
xenophobia, the rise of religious fundamentalisms, militarism, and the
oppression of women. History does not guarantee the irreversible crossing
of "progressive thresholds". Only human practices, a collective
voluntarism, can guard us against falling into worse barbarities. In this
respect, it would be altogether illusory to leave it up to formal
imperatives for the defense of the "rights of man" or "rights of peoples".
Rights are not guaranteed by a divine authority; they depend on the
vitality of the institutions and power formations that sustain their
existence.

An essential condition for succeeding in the promotion of a new
planetary consciousness would thus reside i n our collective capacity for
the recreation of value systems that would escape the moral, psychological
and social lamination of capitalist valorization, which is only centered
on economic profit. The joy of living, solidarity, and compassion with
regard to others, are sentiments that are about to disappear and that must
be protected, enlivened, and propelled in new directions. Ethical and
aesthetic values do not arise from imperatives and transcendent codes.
They call for an existential participation based on an immanence that must
be endlessly reconquered. How do we create or expand upon such a universe
of values? Certainly by not dispensing with moral lessons.

The suggestive power of the theory of information has contributed
to masking the importance of the enunciative dimensions of communication.
It leads us to forget that a message must be received, and not just
transmitted, in order to have meaning. Information cannot be reduced to
its objective manifestations; it is, essentially, the production of
subjectivity, the becoming- consistent [prise de consistence] of
incorporeal universes. These last aspects cannot be reduced to an analysis
in terms of improbalibility and calculated on the basis of binary choices.
The truth of information refers to an existential event occurring in those
who receive it. Its register is not that of the exactitude of facts, but
that of the significance of a problem, of the consistency of a universe of
values. The current crisis of the media and the opening up of a post- media
era are the symptoms of a much more profound crisis.

What I want to emphasize is the fundamentally pluralist,
multi-centered. and heterogeneous character of contemporary subjectivity,
in spite of the homogenization it is subjected to by the mass media. In
this respect, an individual is already a "collective" of heterogeneous
components. A subjective phenomenon refers to personal territories -- the
body, the self -- but also, at the same time, to collective territories --
the family, the community, the ethnic group. And to what must be added all
the procedures for subjectivation embodied in speech, writing, computing,
and technological machines.

In pre-capitalist societies, initiation into the things of life
and the mysteries of the world were transmitted through relations of
family, peer-group, of clan, guild, ritual, etc. This type of direct
exchange between individuals has tended to become rare. Subjectivity is
forged through multiple mediations, whereas individuals has tended to
become rare. Subjectivity is forged through multiple mediations, whereas
individual relations between generations, sexes, and proximal groups have
weakened. For example, the role of grandparents as an intergenerational
memory support for children has very often disappeared. The child develops
in a context shadowed by television, computer games, telecommunications,
comic strips. ... A new machinic solitude is being born, which is
certainly not without merit, but which deserves to be continually reworked
such that it can accord with renewed forms of sociality. Rather that
relations of opposition, it is a matter of forging polyphonic interlacings
between the individual and the social. Thus, a subjective music remains to
be thereby composed.

The new planetary consciousness will have to rethink machinism. We
frequently continue to oppose the machine to the human spirit. Certain
philosophies hold that modern technology has blocked access to our
ontological foundations, to primordial being. And what if, on the
contrary, a revival of spirit and human values could be attendant upon a
new alliance with machines?

Biologists now associate life with new approach to machinism
concerning the cell, and the organs of the living body; linguists,
mathematicians, and sociologists explore other modalities of machinism. In
thus enlarging the concept of the machine, we are led to emphasize certain
of its aspects that have been insufficiently explored to date. Machines
are not totalities enclosed upon themselves. They maintain determined
relations with a spatio-temporal exteriority, as well as with universes of
signs and field of virtuality. The relation between the inside and the
outside of a machinic system is not only the result of a consummation of
energy, of the production of an object: it is equally manifested through
genetic phylums. (2) A machine rises to the surface of the present like
the completion of a past lineage, and it is the point of restarting or of

rupture, from which an evolutionary lineage will spread to the future. The
emergence of these genealogies and fields of alterity is complex. It is
continually worked over by all the creative forces of the sciences, the
arts, social innovations, which become entangled and constitute a
mecanosphere surrounding our biosphere -- not as a constraining yoke of an
exterior armor, but as an abstract, machinic efflorescence, exploring the
future of humanity.

Human life is taken up, for example, in a race with the AIDS
retrovirus. Biological sciences and medical technology will win the
battle with this illness or, in the end, the human species will be
eliminated. Similarly, intelligence and sensibility have undergone a total
mutation as a result of new computer technology, which has increasingly
insinuated itself into the motivating forces of sensibility, acts, and
intelligence. We are currently witnessing a mutation of subjectivity that
perhaps surpasses the invention of writing, or the printing press, in
importance.

Humanity must undertake a marriage of reason and sentiment with
the multiple off-shoots of machinism, or else it risks sinking into chaos.
A renewal of democracy could have, as an objective, a pluralist management
of its machinic components. In this way, the judiciary and the legislature
will be brought to forge new ties with the world of technology and of
research (this is already the case with commissions on ethics
investigating problems in biology and contemporary medicine; but we must
also rapidly create commissions for the ethics of the media, of urbanism,
of education). It is necessary, in sum, to delineate again the real
existential entities of our epoch, which no longer correspond to those of
still only a few decades ago. The individual, the social, and the machinic
all overlap -- as do the juridical, the ethical, the aesthetic, and the
political. A major shift in objectives is in progress: values such as the
resingularization of existence, ecological responsibility, and machinic
creativity are called upon to install themselves as the center of a new
progressive polarity in place of the old left-right dichotomy.

The production machines at the basis of the world economy are
aligned uniquely with so called leading industries. They do not take
account of other sectors which fall by the wayside because they do not
generate capitalist profits. Machinic democracy will have to undertake a
re-balancing of current systems of valorization. To produce a city that is
clean, livable, lively, rich in social interactions; to develop a humane
and effective medicine and an enriching education, are objectives that
are equally worthwhile as a production-line of automobiles, or
high-performance electronic equipment.

Current machines -- technological, scientific, social -- are
potentially capable of feeding, clothing, transporting and educating all
humans: the means are there, within reach, to support life for ten billion
inhabitants on this planet. It is the motivating systems for producing the
goods and distributing them fairly that are inadequate. To be engaged in
developing material and moral well- being, in social and mental ecology,
should be every bit as valued as working in leading sectors or in
financial speculation.

It is the nature of work that has changed, as a result of the eve
increasing prevalence of immaterial aspects in its composition: knowledge,
desire, aesthetic taste, ecological preoccupations. The physical and
mental activity of man finds itself in increasing adjacence to technical,
computer and communication devices. In this, the old Fordist or Taylorist
conceptions of the organization of industrial sites and of ergonomics have
been superseded. In the future, it will be more and more necessary to
appeal to individual and collective initiative, at all stages of
production and distribution (and even of consumption). The constitution of
a new landscape of collective assemblages of work -- particularly robotics
-- will call into question old hierarchical structures and, as a
consequence, call for a revision of current salarial norms.

Consider the agricultural crisis in developed countries. It is
legitimate that agricultural markets open themselves up to the Third
World, where climatic conditions and productivity are often much more
favorable for production than countries situated more to the north. But
does this mean that American, European and Japanese farmers must abandon
the countryside and migrate to the cities? On the contrary, it is
necessary to redefine agriculture and animal farming in these countries,
in order to adequately valorize their ecological aspects and to preserve
the environment. Forests, mountains, rivers, coast-lines -- all constitute
a non-capitalist capital, a qualitative investment, that should be made to
yield a return, and must be continually re-valorized, which implies, in
particular, a radical rethinking of the position of the farmer and the
fisherman.

The same goes for domestic labor: it will be necessary for the
women and men who are responsible for the raising of children -- a task
which continues to become more complex -- to be appropriately remunerated.
In a general way, a number of "private" activities would thereby be called
upon to take their place in a new system of economic valorization that
would take into account the diversity and heterogeneity of human activities
that are socially, aesthetically, or ethically useful.

To permit an enlargement of the wage-earning class to include the
multitude of social activities that deserve to be valorized, economists
will perhaps have to imagine a renewal of current monetary systems and
wage systems. The coexistence, for example, of strong currencies, open to
the high seas of global economic competition, with protected currencies
that are unconvertible and territorialized over a given social space,
would allow for the alleviation of extreme misery, by distributing the
goods that arise exclusively from an internal market and allowing a wide
range of social activities to proliferate -- activities which would thereby
lose their apparently marginal character.

Such a revision of the division and valorization of labor does not
necessarily imply an indefinite diminution of the work-week, or an
advancing of the retirement age. Certainly, machinism tends to liberate
more and more "freetime". But free for what? To devote oneself to
prefabricate leisure activities? To stay glued to the television? How many
retirees would sink, after some months of their new situation, into
despair and depression, from their inactivity? Paradoxically, an ecosophic
redefinition of labor could go together with an increase in the duration
of wage-earning. This would imply a skillful separation of working time
allotted for the economic market and such time relating to an economy of
social and mental values. One could imagine, for example, modulated
retirements that would allow the workers, employees and managers who
desire it to not be cut off from the activities of their companies,
especially those with social and cultural implications. Is it not absurd
that they are abruptly rejected at precisely the moment when they have the
best knowledge of their field, and when they could be of most service in
the areas of training and research? The perspective of such a social and
cultural recomposition of labor would lead naturally to the promotion of a
new transversality between productive assemblages and the rest of the
community.

Certain union experiments are already moving in this direction. In
Chile, for example, there exist new union practices that are joined
organically with their social environment. The militants of "territorial
unionization" are not only preoccupied with the defense of unionized
workers, but also with the difficulties encountered by the unemployed, by
women, and by the children of the neighborhood where the company is
located. They participate in the organization of educational and cultural
programs, and involve themselves in the problems of health, hygiene,
ecology, and urbanism. (Such an enlargement of the field of worker
competence and action is far from favorably regarded by the hierarchical
forces of the union apparatus.) In this country, groups for the "ecology
of retirement" devote themselves to the cultural and relational
organization of the elderly.

It is difficult, and yet essential, to turn the page on old
reference systems based on an oppositional split of left-right,
socialist-capitalist, market economy- state planned economy. ... It is not
a question of creating a "centrist" pole of reference, equidistant from
the other two, but of disengaging from this type of system that is founded
on a total adhesion, on a supposedly scientific foundation, or on
transcendent juridical and ethical givens. Public opinion, before the
political classes, has become allergic to programmatic speeches, to dogmas
that are intolerant of diverse points of view. But while the public debate
and the means of discussion have not acquired renewed forms of expression,
there is a great risk that they will turn more and more away from the
exercise of democracy, and toward either the passivity of abstention, or
to the activism of reactionary factions. This means that in a political
campaign, it is less a case of conquering massive public support for an
idea, than of seeing public opinion structure itself into multiple and
vital social segments. The reality is no longer one and indivisible. It is
multiple, and marked by lines of possibility that human praxis can catch in
flight. Alongside energy, information and new materials, the will to
choose and to assume risk place themselves at the heart of new machinic
undertakings, whether they be technological, social, theoretical or
aesthetic.

The "ecosophic cartographies" that must be instituted will have,
as their own particularity, that they will not only assume the dimensions
of the present, but also those of the future. They will be as preoccupied
by what human life on Earth will be in thirty years, as by what public
transit will be in three years. They imply an assumption of responsibility
for future generations, what philosopher Hans Jonas calls "an ethic of
responsibility". (3) It is inevitable that choices for the long term will
conflict with the choices of short-term interests. The social groups
affected by such problems must be brought to reflect on them, to modify their habits and mental coordinates, to adopt new values and to postulate
a human meaning for future technological transformations. In a word, to
negotiate the present in the name of the future.

It is not, for all that, a question of falling back into
totalitarian and authoritarian visions of history, messianisms which, in
the name of "paradise" or of ecological equilibrium, would claim to rule
over the life of each and everyone. Each "cartography" represents a
particular vision of the world which, even when adopted by a large number
of individuals, would always harbor an element of uncertainty at its
heart. That is, in truth, its most precious capital; on its basis, an
authentic hearing of the other could be established. A hearing of
disparity, singularity, marginality, even of madness, does not arise only
from the imperatives of tolerance and fraternity. It constitutes an essential preparation, a permanent appeal to this order of uncertainty, a
stripping of forces of chaos that always haunt structures that are
dominant, self-sufficient, and that believe in their own superiority. Such
a hearing could overturn or restore direction to these structures, by
recharging them with potentiality, by deploying, through them, new lines
of creative flow.

In the midst of this state of affairs, a shaft of meaning must be
discovered, that cuts through my impatience for the other to adopt my
point of view, and through the lack of good will in the attempt to bend
the other to my desired. Not only must I accept this adversity, I must
love it for its own sake: I must seek it out, communicate with it, delve
into it, increase it. It will get me out of my narcissism, my bureaucratic
blindness, and will restore for me a sense of finitude that all the
infantilizing subjectivity of the mass media attempts to conceal.
Ecosophic democracy would not give itself up to the facility for
consensual agreement: it will invest itself in a dissensual
metamodelization. With it, responsibility emerges from the self in order
to pass to the other.

Without the promotion of such a subjectivity of difference, of the
atypical, of utopia, our epoch could topple into atrocious conflicts of
identity, like those the people of the former Yugoslavia are suffering. It
would be vain to appeal to morality and respect for rights. Subjectivity
disappears into the empty stakes of profit and power. Refusing the status
of the current media, combined with a search for new social
inter activities, for an institutional creativity and an enrichment of
values, would already constitute an important step on the way to a
remaking of social practices.

Notes

This article appeared under the title "Pour une refondation des pratiques
sociales" in Le Monde Diplomatique (Oct. 1992): 26-7

(1) A few weeks before his sudden death on August 29, 1992, Felix
Guattari sent us [*Le Monde Diplomatique*] the following text. With the
additional weight conferred upon it by its author's tragic disappearance,
this ambitious and all-encompassing series of reflection takes on, in
some sense, the character of a philosophical will or testament.

(2) The editors of *Le Monde Dip.* insert a note here on the definition of
a phylum: it is the primitive stock from which a genealogical series
issues.

(3) Hans Jonas, *Le Principe responsabilite. Une ethique pour la
civilization technologique, trad. de l'allemand par Jean Greisch
(Paris: Edition du Cerf, 1990). The Imperative of Responsibility: In
Search of an Ethics for the Technological Age, trans. by H. Jonas and
D. Herr (Chicago: University of Chicago Press, 1984)

Translated by Sophie Thomas

(C)LF

Guattari, Felix [Selections. English. 1996]
A Guattari reader / Pierre-Felix Guattari; edited by Gary Genesko.
  
Možná by se lidi měli víc dozvědět o tom, jak jedná takový "kámoš": Přijde k někomu, kdo si vlastními silami něco vybudoval, někam to dotáhl a jako hodný strejda napřed chválí, obdivuje a pak to i podpoří, nabízí, že k tomu něco přidá. To je fáze, ve které jsou ti voliči teď nebo doposud byli.

Potom, když k tomu něco přidá, začne postupně vytvářet dojem, že ten stávající stav je jeho zásluha a potom dále, že vlastně celý ten majetek je díky němu. Pak začne ovlivňovat věci a stará se, aby z toho všecho tekl prospěch také do jeho kapsy. To zpočátku prezentuje jako společné ideové projekty, silnice, sociál, budeme se mít dobře. Potom už se jenom ukáže, že je to pouze jeho kapsa a z kámoše se stává tvrdý protivník a z původního majitele dlužník. Právo nefunguje, tam jsou jeho loajální.
  
You are arrogant and irresponsible children of capitalists. You have learned from your colonial ancestors how to lie. Your infantile green racism is the continuation of their tradition, the exploitation of the rest of the world. It is vital for you to promote this green racism, because you risk losing your privileges.
  last edited: Wed, 19 Jun 2019 01:02:56 +0200  
I'm amused by all the talk of killing Facebook, but let's be realistic. They've got half a BILLION members and an army of programmers churning out code. We aren't out to kill anybody. This is just a personal project to link up friends and family.

I'm from California originally. I was at Netscape during the wild days of the net - and also AOL, Sun, Symantec and a bunch of others. During the California dot-com bust I ran a music store and remember selling a guitar and amp to Zuck (Facebook founder Mark Zuckerberg) when he moved to the San Francisco Bay Area.

I was a long-time Facebook user and fan. In fact I convinced most of my family to join. But I began to be disturbed at the amount of control that Facebook was exerting into popular culture, and was quite alarmed at the probability for a "1984" (George Orwell) future depending on who ends up with Facebook's data farm. We all know that companies die and their intellectual property goes to the highest bidder. I watched this happen time and time again during the dot-com bust in Silicon Valley. Who is likely to end up with all this information, and what might they do with it? It's positively scary if you carry this to its logical conclusion.

So I decided to leave Facebook. But as I soon found out, there was no other place to go for social networking (in early 2010). I wasn't about to go back to MySpace, and none of the other possibilities seemed remotely interesting - Orkut, Twitter and a host of other services which on the surface seemed to all want to do the same thing as Facebook - take all your data and get rich selling it to somebody.

I looked for other alternatives. This was about the same time that Diaspora launched their record-breaking fund-raising drive. But they were just starting and wouldn't have anything useful for months, if ever. Distributed networking seemed like the right model. It takes away the element of central ownership.

It's likely that federated concepts will take hold - if they can ever get the privacy stuff straightened out. So I built these into Friendika. You can be friends with Friendika people and you can also be friends with FSW people. But it's a big mess trying to get them to work together, because one network (ours) is private and the other one (theirs) isn't.

From Mike Macgirvin 2010 interview, later started projects Hubzilla, Osada and Zap.
  last edited: Thu, 13 Jun 2019 12:02:08 +0200  
Er komt een gigantisch datacentrum van 44 hectare groot in de Eemshaven in Groningen. Google investeert hierin €600 datacenter_facebookmiljoen. Circa 1000 mensen zullen aan de bouw werken. Het is daarmee het vierde grote datacentrum van Google in Europa. In de Eemshaven staat al een kleiner datacentrum (1 hectare) van Google van 100.000 servers. Dat gebruikt evenveel stroom als 80.000 huishoudens.

Surveillance society
  last edited: Sat, 01 Jun 2019 00:43:23 +0200  
denaturalizované technologie

Umělá inteligence spolená s biotechnologií a globální komputace. Někdo v nich vidí progresivní vývoj k transhumanistické utopii, někdo děsivou budoucnost zkázy planety. Jenže technologie nejsou jeden celek, jsou součástí širších systémů - médií. Jsou materiální částí postupně vyvinutých myšlenkových praxí a lidských vztahů.  Když vidíme, jak jsou umělé, odtržené od přírody a odcizené našemu chápání, musíme si uvědomit, že jsou tak stvořeny našimi institucemi. Jsou jimi povolovány a financovány ve stadiu vývoje, schvalovány, normovány, regulovány. Tyto procesy odpovídají aktuálním kulturním představám vidění světa, pociťované sociální realitě a jiným nehmotným rovinám, ustanoveným používanými způsoby komunikace.  Proto chceme-li porozumět dopadu technologií, je potřeba je vidět jako součásti mediálních strategií.

Média se skládají ze tří částí: technologií, institucí a jazyka, který používají. Jako se televize nebo internet neobejdou bez technologií, díky kterým pracují, neobejdou se ani bez institucí, bez kterých by neexistoval jediný televizní kanál, nedovolali bychom se mobilním telefonem jelikož by se vzájemně rušily vysílače a přijímače by nerozuměly signálům. Nedostali bychom se na jedinou webovou stránku, protože by ji bez přidělené adresy a doménového systému počítač nenašel a bez HTML jazyka by data nebylo možné interpretovat. Že média fungují a rozumíme jim je výsledek dohody. Mnoha kolektivních dohod napříč společností.  A sdělení příslušným jazykem obrazů nebo vět je zase rozvíjeno a omezováno organizacemi. Školami se schválenými výukovými programy, radami pro vysílání a etickými kodexy, redakcemi vydavatelství, grantovými komisemi, soudy, uměleckými oceněními a cenzurou.

Technologie - organizace - jazyk je trojúhelník s propojenými vrcholy, kde jeden se vymezuje dalšími dvěma, ovlivňuje je a je jimi podmíněn.  Bez žádného jednoho z těchto tří základů neexistuje žádné médium.

Vývoj jazyka médií obvykle přísluší umělcům. Nejsou to ovšem vždy ti nejznámější. Existuje celá historie, jak se umělecká řeč rozvinula až hledáním nových technologických možností sdělení. Hledáním nového postupu a způsobu použití nástrojů: jak sdělit něco, co dřívějšími způsoby sdělit nešlo. Prvotními umělci jsou vývojáři, ať už to byli chemici fotografie, nebo hackeři.  Dělají něco, co většina lidí nezná, nechce tomu rozumět a jejich úspěch se pojí až se sociální emancipační změnou.

Denaturalizace mimochodem není vůbec problém technologie. Denaturalizovaný je vztah symbolů komunikace, které používáme - označujících slov, ikonických obrazů - vůči skutečnosti, nebo naturální přírodě. Denaturalizace je epistemologický problém jazyka. Buď je to moc složitý abstraktní od skutečnosti odtržený jazyk, nebo jazyk málo rozvinutý a málo citlivý vůči jevům, které chceme vyjádřit.  Technologie jsou mechanizovaným nebo algoritmizovaným myšlením, vyjadřovaným jazykem: plány, kódy ani tabulky nemohou existovat bez jazyka, který je za nimi. Je ovšem pravdou, že denaturalizace vnímání, s ním spojených symbolů a jazyka je technologicky udržována.

Těžko vinit technologie samé nebo vývojáře, kteří přišli s odpovědí na potřebu sociální změny, že administrativy institucí špatně definovaly účel nebo důsledky této změny, nebo že mocenské struktury a jejich zájem na svém udržení vedly k použití technologie znovu stejným feudálním způsobem.

Chybou, způsobující ohrožující vývoj, je vzdát se aktivního přístupu k formování médií. Požadovat změnu na někom jiném: neutvářet organizace, které spolu sdílí konsenzus vidění ekosystémů přírody a lidských vztahů. Chybou je snažit se o tento konsenzus, ale naivně používat média a technologie, které jsou v rukou mocných: neumožní šíření potřebného jazyka a generují pouze předem definovanou sociální strukturu společnosti, prospěšnou jejich majitelům. Snažit se marně uspět v jimi ovládaném mediálním systému. Chybou je ignorovat vývojáře, kteří tvoří technologie jako participativní umělecký text: a nepřisvojit si jej.
Čekat na zásadní epistemologickou změnu nebo na revoluci - a zatím, než k ní dojde, konformně používat a podporovat kapitalismem adoptované technologie, soutěžit o úspěch v médiích s propracovanými způsoby marginalizace nežádoucích, je zbytečné a hloupé.  Kolik se toho namluvilo o tom, jak způsoby, kterými jsme nuceni komunikaci vést, mají nesmírný vliv na to, jaké myšlenky jsme schopni vyjádřit. Postman, McLuhan, Chomsky...

Máme svobodu technologie i média diverzifikovat. Každý, kdo chce, může svoje uvažování a používání technologií ovlivnit. Spojit se s dalšími, vytvořit nezávislé enklávy a ostrovy. A podle toho, jak budou vstřícné otevřené, ale i pevné a chráněné před manipulacemi trollů a parazity, se budou rozšiřovat. Vůbec nejde o rozšiřování vlivu nebo množství zasažených lidí! Jde o vytvoření organismů, kreativních a životaschopných struktur, prorostlých do svého okolí a nakonec do komplexní sémiosféry planety.


mediální ekologie a postmedialita

S pojmem mediální ekologie přišel Neil Postman už v r. 1968. Vychází z toho, že vzájemně provázaný systém médií, zasahující do všech oblastí života člověka, má obrovskou schopnost kontroly a definuje, jakým způsobem člověk vůbec získává a zpracovává informace. Hegemonické diskurzy si drží kontrolu nad indoktrinací jednotlivců a jsou jimi podmíněny jakékoli společenské změny. Je tedy potřebné se těmto vztahům médií mezi sebou, nebo člověka a médií, věnovat.

Média neexistují ve vakuu. Ke vzájemnému propojení dochází a je to určující faktor nesmírné komplexity mediálních struktur. Slovník ekologie je tu používán, „protože je jedním z nevvýrazovějších jazyků, jakými lze indikovat masivní a dynamickou interrelaci procesů a objektů, bytostí a věcí, vzorů a hmoty“, píše Matthew Fuller v Mediálních ekologiích.

Jussi Parikka, teoretik mediální archeologie nabízí poststrukturalistickou perspektivu médií jako komplexních dynamických systémů a fenomény jako počítačové viry vykresluje jako endemity digitální sféry. V knize Hmyzí média z r. 2010 vyjadřuje myšlenku, že média jsou radikálně nehumánní konstrukty živočišných, často hmyzích modelů interakce s prostředím, které člověk ztělesňuje. Že je hmyzí interakce založena rovněž na symbolech a kognitivních afektech k nim je už stará teorie, neurobiologie k tomu přidává i rostliny. Zatím ale žádná umělá inteligence ani superpočítač nenamodeloval kognitivní interakci včelího roje s květinami na okolních loukách. Na to jsou žalostně nedostatečné.

Médium, založené na systému fixovaných společenských mechanismů, může dospět k bodu, kdy dosáhlo vrcholu a přestalo se vyvíjet. V sémiosféře však existují struktury, které média přesahují, koordinují je a poskytují ještě širší rámce. Médium je překonáno dokonalejší formou, která se jej zmocní a svým novým způsobem vztahování jeho obsahy vytrhne z původních vazeb a naváže do nových. Technologie vyššího řádu dokáží uchopit vnitřní komplexitu média, veřejnost se zaktivizuje a smete nevyhovující mechanismy institucí. Pro nastupující emergentní postmediální strukturu je možné charakter původních médií uchovat, pokud možno věrně reprodukovat jejich sémantické systémy. Médium je ale většinou zakotveno v určitém společenském paradigmatu a paradigma se čas od času mění.

Média mají svůj omezený čas a životní cyklus, v němž jsou schopny efektivně šířit své produkty. Dostanou-li se do jiného prostředí, než pro ně bylo historicky typické a jejich chod je již určován jinými společenskými silami, než které je formovaly a držely na výsluní,  ocitnou se v postmediální fázi.

"Charakteristická sugesce, neřku-li hypnóza, která se dnes vztahuje k televizi, zmizí. Od té chvíle můžeme doufat v transformaci masmediální moci, jež překoná současnou subjektivitu a v začátek post-mediální doby, která se bude skládat z kolektivního znovuosvojení si individuality a interaktivního využívání strojů informačních, komunikačních, inteligenčních, uměleckých a kulturních." Félix Guattari, 1990

Postmediální formy se vrací zpět k předmediálním. Hegemonizující symbolická moc ustupuje do pozadí kolektivních, komunitních, skupinových a osobních individuačních procesů, ztrácí se a nahrazují ji ekologie. Obsahy i struktura médií jsou roztrhány a uspořádány podle nových pravidel, která více respektují přirozenou organizaci přírodních a společenských struktur.

Styčné plochy předmediálních a postmediálních forem jsou tak široké, že hranice jsou mnohdy nejasné a kultura jejich interakcí má hlubokou citlivost.  Liší se však tím, že předmediální formy jsou zcela netechnické, pouze tělesné a orální, kdežto postmedialita vychází ze zkušenosti technologicky akcelerované a modifikované recepce: ovšem již zhroucené, přivlastněné a bez institucionální kontroly. Uzavírá se kruh, kdy média, která skrze procesy kodifikace, konstrukce a produkce povstala z neurčitosti předmediálního, jsou na konci své dráhy zase rozbita, dekonstruována, přiblížena tělu a skrze něj transformována v okruhu zpětné vazby. Těchto cyklů probíhá současně nespočetné množství, v různých intenzitách, skrze individuální i kolektivní organismy, kterým technostruktury generují sémantické světy, do nichž vstupují, spoluvytváří je a podle toho zase modifikují svoje sémantické automatismy.

Potřebujeme co nejpokročilejší technologie ve vlastních rukou. Nekontrolovatelné (ungovernable) virální technologie.
Plan B

  last edited: Thu, 14 Mar 2019 20:54:57 +0100  
Nothing, whaddid u Xpect
Mike thoughts

  
Blam blam
said me.