Ukrajincům svobodu, Rusům demokracii, světu mírVe chvíli ruské invaze na Ukrajinu naše první myšlenky nutně směřují k lidem, které osobně zasáhla — k prostým Ukrajincům, jak těm v napadené zemi, tak těm žijícím tu mezi námi. Všichni od rána nevěřícně zírají na vojenskou mašinerii, jež se dala do pohybu a o níž jsme doufali, že ji už v Evropě nikdo nikdy k řešení konfliktů neuplatní. Ukrajinci teď potřebují všechny projevy naší lidské přízně.
Prvním instinktem každého morálně založeného člověka ostatně v takové situaci je ptát se, jak můžeme pomoci. V tomto směru je přitom třeba především varovat před eskalací válečnické mentality — ač je na místě Ukrajině poskytnout i dodávky zbraní, udrží-li se vojenský odpor, jako řádově podstatnější zkouška našeho odhodlání se může už během nejbližších dní ukázat, jak široce dokážeme otevřít náruč válečným uprchlíkům.
Postup, k němuž nyní směřuje západní společenství, je pochopitelný a v principu asi jediný možný — maximální diplomatické odsudky, izolace a sankce, jež se dotknou podstaty fungování režimu v Moskvě. O míře jejich účinnosti ovšem nakonec nejspíše rozhodne otázka, nakolik v tom západní země budou ochotny poškozovat i samy sebe.
Už proto není bohužel příliš pravděpodobné, že budou mít na počínání a odhodlání kremelského režimu vliv. A ještě méně pravděpodobné je, že by to mohlo přivodit jeho brzký pád. Poznatek, že také rychlost převedení celé energetiky plně na obnovitelné zdroje, je i záležitostí strategické bezpečnosti a systémového oslabení Ruska, by přitom nyní zajisté neměl zůstat stranou debaty.
Pokud jde ovšem o aktuální sankce, Západ nutně potřebuje nalézt způsob, který reálně účinný bude a který skončí obecně přijatým závěrem, že Rusko za invazi platí nepřijatelně vysokou cenu. Protože pokud ukrajinská krize skončí jako další geopolitické fiasko Západu — po Iráku, Sýrii, Libyi a Afghánistánu — automaticky to poslouží jako povzbuzení nejenom Rusku, ale především jeho dnes ještě podstatně mocnějšímu a nebezpečnějšímu spojenci Čínské lidové republice. Pokud Rusku projde Ukrajina, první další podobně ohroženou zemí nejspíše bude Tchaj-wan.
V případě Ruska přitom spíše nejsou na místě obavy z další teritoriální rozpínavosti, poněvadž jakkoli se nám Putinova kvazihistorická tiráda o Ukrajině, „jež nikdy neexistovala a je historickou součástí Ruska“, může jevit jako čistá fantasmagorie, realitou je, že podobně se věc jeví podstatné, dost možná většinové, části Rusů. Pohled Kremlu na Pobaltí, či dokonce střední Evropu, země, jež už jsou členy Evropské unie, je v tomto směru přece jen jiný. A také reakce Západu by v daných případech snad byly řádově rezolutnější.
To pochopitelně neznamená, že se Rusové — stejně jako Číňané — nebudou snažit všechny západní země nadále destabilizovat způsobem, který poslouží jejich zájmům, že se nebudou snažit ovlivňovat volby tak, aby v nich vítězili politici, jež jsou jim vstřícně nakloněni jako Zeman, Trump či Fico. I tomu je nutné učinit přítrž, což nebude možné bez zásahů do některých principů fungování našich společností, k nimž jsme doposud neměli odhodlání, včetně razantní regulace technologických korporací jako Facebook/Meta, Amazon, Google, ale jistě i český Seznam.
Problém totiž nespočívá principiálně v tom, že si zásadní vliv na naši politickou realitu kupují Čína a Rusko, jak si často mylně sugerujeme, jeho podstata tkví v tom, že jim — stejně tak jako komukoli jinému — takové nástroje v našem komunikačním prostředí vůbec poskytujeme, že si zkrátka lze manipulaci veřejným míněním v našich demokraciích v takovém rozsahu koupit. Pátráte-li ostatně po tom, proč je tolik lidí ochotno věřit absurdním konspiračním teoriím, otázka obchodu s tvorbou veřejného mínění by měla být základem jakékoli debaty na to téma; sama jeho existence a rozsah totiž vytváří prostředí principiální nedůvěry, což paradoxně propůjčuje důvěryhodnost každému, kdo je schopen věrohodně „hrát roli“, že přichází propagandu propíchnout.
Neschopnost či neochota zregulovat technologické korporace křivící komunikační prostředí je ovšem jen jeden z příkladů toho, co západní demokracie často označují za své posvátné hodnoty, ale co jsou přitom ochotny zobchodovat způsobem, který je v konfrontaci s autoritářskými režimy strategicky a systémově oslabuje. Nikdo nepochybuje o tom, že saúdskoarabský režim nechal zvlášť otřesným způsobem
zavraždit novináře Chašakdžího, ale Západ s Rijádem čile obchoduje dál. A přes všechno, co víme o strašném vývoji čínského režimu, západní korporace nadále v principu skáčou, jak Peking píská. Evropskou unii podobně oslabují roky bezprincipiálního přešlapování vůči Maďarsku i Polsku.
Málo se také rozebírala otázka, že fiaska intervencí v Iráku a Afghánistánu, byla v zásadní míře dána tím, že do následné „obnovy“ zemí se v daleko větší míře promítaly obchodní zájmy korporací napojených na washingtonskou vládu nežli reálný zájem na ustavení funkční samosprávné demokracie, na němž by participovalo demokratické mezinárodní společenství. A svévolná invaze Spojených států do Iráku, rovněž zdůvodněná vylhanými argumenty, byla jen v detailech jiným typem porušení mezinárodního práva, než je současný vpád Ruska na Ukrajinu.
Jestliže tedy Rusko a Čína označují západní demokracie za pokrytecké, je to samozřejmě především účelová součást propagandy režimů svou podstatou řádově a nesouměřitelně horších. Nic to ale nemění na tom, že jim k tomu bohužel dáváme přehršle argumentů, což v posledku především oslabuje nás samé. To se musí změnit. Poněvadž všechna vlastní bezprincipiálnost Západ oslabuje, a naopak povzbuzuje agresivní choutky autoritářských režimů.
Posledním hořkým jablkem, do nějž bude třeba kousnout, je sama otázka dosavadního
západního pojetí geopolitiky. Pokud totiž Západ sám neopustí mentalitu, v jejímž rámci ke světu přistupuje jako ke sférám vlivu, v němž se vlády menších a slabších zemí posuzují především podle toho, nakolik jsou ochotny jít na ruku našemu korporátnímu a finančnímu sektoru, nemáme nejmenší šanci dosáhnout toho, aby se různé regionální — či v podobě Číny už i globální — mocnosti chovaly jinak.
Jiný přístup k mezinárodní diplomacii je přitom
součástí naší nejlepší tradice. Když v roce 1985 Charta 77 v Pražské deklaraci nastolila vizi míru v Evropě vypointovanou myšlenkou znovusjednoceného Německa, přišla s odvážnou tezí, že má-li v Evropě nastat mír, musí být všechny vlády v míru se svými občany. Dnes to znamená především nutnost, aby vlády v demokraciích pečovaly o její vnitřní charakter, aby se staraly, že se jedná o demokracie skutečné, živé, s každodenní vlivnou participací sebevědomých občanů, nikoli o státy, jež sice disponují volbami, jež ale v principu hájí zájmy oligarchických a korporátních struktur přisátých na různá politickou moc třímající tělesa.
Naší vizí by přece mělo tak jako v roce 1985 být, aby v míru, svobodě a demokracii nakonec žili všichni lidé všude na světě. I Číňané to chtěli v roce 1989, než jejich touhy rozdrtila armáda, jistě to chtěli i Rusové při pádu Sovětského svazu. A nic jiného nechtějí ani Ukrajinci dnes.
Je přitom smutnou pravdou, že zamlžení takového humanistického horizontu je odpovědností západních demokracií, které od konce studené války šly jen velmi málo příkladem, jejž by lidé všude na světě spontánně sami od sebe chtěli následovat. Nakonec není náhoda, že dokonce v nejsilnější demokracii světa o její osud dnes panují takové obavy.
Když tedy mnozí říkají, že vpád Ruska na Ukrajinu je důsledkem slabosti západních demokracií, mají pravdu. Nejedná se ovšem ani v nejmenším o slabost vojenskou.
Support Hubzilla