Nejzápadnější východ
Nejzápadnější východPořídila jsem si knihu Ocelová města: architektura logistiky ve střední Evropě. Editoři Kateřina Frejlachová, Miroslav Pazdera, Tadeáš Říha a Martin Špičák. „Ocelovými městy“ v ní autoři — nejen architekti — nazývají komplexy budov podél hlavních silničních komunikací. Jsou to areály nízké, rozprostřené do šířky, bez oken, obklopené rozsáhlými manipulačními plochami, určené k překládání zboží.
Jeden takový areál dobře znám, nachází se na místě zvaném Nová Hospoda na Tachovsku. Tedy — znám to místo, uvnitř areálu jsme nikdy nebyla. Kdysi to byla křižovatka okresních silnic mezi Stříbrem, Planou, Borem a Tachovem, poblíž pár domků a rybníky. Dnes je to gigantické logistické centrum poblíž dálnice D5, a já ho nemůžu nevnímat jinak než jako kus zničené krajiny a tajemný prostor, o jehož vnitřním životě nikdo nic neví. Alespoň jsem v žádném periodiku s širší čtenářskou základnou nikdy nečetla nic o tom, jak takový komplex funguje a žije.
Až nyní, v knize Ocelová města.
V její předmluvě popisuje jeden z editorů, architekt a publicista Tadeáš Říha, situaci globální ekonomiky z hlediska prostoru a pohybu. Píše o tom, co přece všichni vidíme, využíváme, obzvlášť v současné době uzávěr, kdy nakupujeme po internetu třeba i víc, než bychom chtěli, ale vlastně nevíme a ani snad nechceme vědět, jak to celé funguje a co to způsobuje.
Autor připomíná, že pohybu zboží už sice nebrání politické hranice, že však tím nenastaly rovné podmínky, jak by se mohlo zdát z toho, jak rovné jsou dálnice i linie „ocelových měst“. A vzdálenostem že se daří i nadále, protože umožňují profitovat z rozdílů prostoru a měnit je na zisk.
Pracovní podmínky a mzdy mezi jednotlivými zeměmi sjednocené nejsou, ekologická zátěž se koncentruje na určitá místa, zboží se pohybuje, zatímco lidé, kteří ho vyrobili, se většinou pohybovat nemohou. Globální periferie vůbec není od velkých center vzdálená ani odlehlá, spojení mezi ní a centrem je po dálnici nejlepší z možných, a přesto je to sféra, kde všechno, co se týká lidského života, je „pod úroveň“.
V knize Ocelová města jde o expanzi logistických komplexů ze západní Evropy do Evropy střední: území je zde nazváno „nejzápadnější východ“. To je oblast, kam směřuje výstavba logistických parků určených pro zahraniční trhy: západ a sever České republiky, severozápad Polska, severovýchod Slovenska a také východ Německa. Vedle toho metropole jako Varšava, Praha, Budapešť, Bratislava nebo třeba Drážďany se naprosto podobají metropolím Západu.
Propast mezi centrem a periferií se hrozivě prohlubuje, aniž by to bylo na první pohled vidět. Periferní regiony pak vidí transformaci po rozšíření Schengenského prostoru jako úspěch, ze kterého se jim nedostalo žádného podílu. Všude v těchto nich je možno pozorovat tendenci k podpoře autoritářských politických sil.
„Aparát rozmisťování ocelových měst dnes sestává z pěti článků,“ cituji z knihy, „prvním z nich jsou převážně zahraniční nebo zahraničně vlastněné developerské společnosti, stavějící a pronajímající nové haly. Druhým je globální realitní poradenství, starající se o prodeje a pronájmy. Třetí jsou vlastní nájemci jako Amazon nebo Primark, čtvrtí jsou logističtí operátoři jako třeba DHL, řídící provoz skladů pro nájemce, a pátý článek tvoří personální agentury.“ Kvalifikovaná pracovní místa jsou ve vzdálených ředitelstvích, v příslušném regionu zůstává ekologická a infrastrukturní zátěž a sociální problémy.
V prostoru někdejší železné opony se rozprostřel pás levné práce. Základním znakem „ocelových měst“ je jejich odlehlost. V odlehlých místech bývají slabé místní samosprávy a málo obyvatel na to, aby jejich odpor měl nějakou váhu.
V areálech pracují místní lidé z přilehlých vesnic, ale to zdaleka nestačí, většina pracovníků je najatých agenturami, jsou zde ubytováni, žijí tu, aniž sem patří.
Do civilizačních center, jaká představují alespoň někdejší střediskové obce nebo okresní města, je relativně daleko, veřejná doprava tam z „ocelového města“ nejezdí, bez auta představuje výprava k lékaři, na úřad nebo třeba jen za speciálnějším nákupem nutnost vzít si den dovolené. Běžné nákupy obstarávají obyvatelé „ocelových měst“ u benzínových stanic a v malých obchodech v areálu.
Ubytování je závislé na pracovním místě, kdo opustí práci, musí vyklidit i byt. Region, kde je takový logistický park, se nerozvíjí.
Kniha je rozdělena do tří částí. První z nich, Město v krajině, popisuje ocelové město jako figuru v prostoru v kontextu českých zemí. Druhá část, Město na mapě, pohlíží na logistické parky v kontextu sítí, které vytvářejí a jimiž expandují z východu na západ a ze severu na jih. Třetí část má název Obyvatelé.
V první části nás autoři zavedou například na prohlídku logistického centra Amazonu a názorně nám ukážou, jak to celé ve skutečnosti funguje. Zvláštní pozornost jsem při četbě věnovala kapitole Krajina se sklady. Zvláště mě zajímalo Tachovsko v západních Čechách, protože tam právě leží místa mého dětství, která se tak k nepoznání proměnila.
Vede tudy dálnice, na níž docela esteticky pěkné (na rozdíl od reklam) poutače připomínají, že se pohybujeme po Via Carolina, tedy po zemské stezce mezi Prahou a Norimberkem, po níž se pohybovala evropská politika i zboží od nepaměti. Dálnice vede hlubokými lesy, míjí klášter Kladruby, kolem Plzně se dotkne dalšího obřího ocelového města a v Praze může buď pokračovat po městském okruhu dál na východ nebo na jih, anebo odbočit k letišti — další ocelová města stojí v jeho okolí.
Než dorazí do Plzně, vede dodnes řídce osídlenou a po roce 1945 totálně vysídlenou a obtížně a jen částečně dosídlenou krajinou. Lícovou stranou této demografické mince je ovšem přírodní bohatství krásné, málo úrodné, ale o to rozmanitější krajiny v podhůří Českého lesa, bohaté na vodní toky i rybníky. Po roce 1989 vpadlo do kraje strašidlo nezaměstnanosti, které mělo značný vliv na vstřícné přijetí logistických parků a všelijakých hal, vyrábějících komponenty pro globální průmysl.
Studie mi ovšem připomněla něco, co by mě nenapadlo: že podobně jako po roce 1945 se do tachovského regionu nastěhovali obyvatelé, přicházející z nejrůznějších vzdálených krajin, ze Slovenska, z Rumunska, z Maďarska, z ukrajinské Volyně i Zakarpatí, tak se tu i dnes v logistických parcích zakládají sídla, obydlená lidmi z netušených končin. Jednotkou dimenzování takového „města“ však není člověk, ale kamion — jinak, píše autor studie, je na Nové Hospodě lékař, večerka, ubytovna a kancelář developera.
Okolní vesnice jsou ve srovnání s areálem miniaturní. Bývaly to — pamatuji — zemědělské, po mnoho let doslova v bahně utopené zchátralé díry, kde se dlouho nic neopravilo, spadl tam kostel, alfou a omegou života byl kravín. Dnes se v oněch obcích nově staví ubytovny pro pracovníky v logistických centrech. Nový obyvatelé přicházejí z někdy velmi vzdálených krajin, z Filipín, z Koreje.
Už jsou tu zase starousedlíci a „náplava“, které se připisuje kriminalita, estetická netečnost, nerespektování místního pořádku. Agentury skupují bytový fond v okolních maloměstech, aby mohly nabízet práci i s ubytováním, a likvidují tak poslední možnosti pobídek pro kvalifikovaná místa lékařů, učitelů, kulturních pracovníků.
Nabídka práce v logistických areálech, pro niž neexistuje definovaná kvalifikace, je demotivační pro mladé lidi v regionu, kteří vidí možnost mít zaměstnání bez vzdělání (včetně vyučení řemeslu). Znám z toho kraje rčení „to budu radši dělat v… a půjdu domů s čistou hlavou“. Jít domů „s čistou hlavou“ znamená nemuset v práci myslet: otřesný a bohužel častý výrok.
Ze svého mládí na Tachovsku si dobře pamatuji, jak zásadním tématem bylo zemědělství, kolektivizace do špatně fungujících družstev skončila vytvořením státního statku. Byl k tomu natočen i televizní seriál Nejmladší z rodu Hamrů, scénář šikovně napsal Jaroslav Dietl. Krajina Tachovska, kromě nerozumného odvodňování nazývaného „melioracemi“ a zohavení některými zemědělskými stavbami, které dnes většinou už nestojí, socialistickým zemědělstvím ani lesnictvím příliš neutrpěla.
Pod tlakem globálního logistického provozu ale obrovské plochy její půdy zastavěla „ocelová města“. I kdybychom je jednou všechna odstranili, zabetonované stovky hektarů půdy se do stavu úrodnosti vrátit nepodaří, od betonu a asfaltu si půda neodpočine. Co to znamená pro vodní a tepelný režim v krajině nemusím připomínat — v knize se to rozebírá.
Ale stojí za to připomenout, že města vznikala tam, kde bylo nejsnazší se uživit, a tedy že v okolí měst je půda úrodná, a právě tato půda, kterou se podařilo v obecném vnímání označit za bezcennou, je nejcennější. Půda je neobnovitelný přírodní zdroj, jednou zničená už nikdy nebude plnit svou životadárnou funkci. A zastavováním půdy ji poškozujeme i ve vzdálenějších nedotčených lokalitách celkovým poničením vodního a mikroklimatického režimu.
Za připomenutí stojí i to, že stavební hmoty jsou rovněž závislé na těžbě přírodních zdrojů a v současnosti převažující beton musí být nejprve odněkud v podobě nerostné suroviny vytěžen — asfalt ostatně také. Je to celé větší horor, než si člověk stačí pomyslet, když ocelové město v autě míjí.
Aby si člověk uvědomil, co takovéto areály dělají s přírodou, půdou, vodním a teplotním systémem, stačí se zamyslet. Co ale při průjezdu kolem vidět nemůžeme, je způsob, jakým fungují pracovní agentury. Tím se zabývá třetí kapitola knihy, nazvaná Obyvatelé.
Hned její první věta zní: „Pracovní agentury vznikly proto, aby pracovníka pořádně natáhly. To je podstata flexibility — klíčového slova ve slabikáři současného managementu.“ Práce lidských rukou je levnější než práce stroje. To a jiná krutá pravidla globálního zaměstnávání dokumentuje v knize reportáž polského publicisty a dramatika Adriana Hyrsze, který se dal agenturou najmout a ubytovat.
Líčí nejrůznější finty a fígle, jakými šéfové agentur „natahují“ pracovníky, včetně zadržování dokladů, neplacení zdravotního pojištění, vyhrožování a vystěhovávání z ubytovny, když si člověk stěžuje. Děj reportáže se odehrává v Mladé Boleslavi, v bohatém městě s bohatou Škodovkou, jejíž pozice na trhu působí neotřesitelně a zdálky solidně. Zblízka je vidět otřesná úroveň ubytoven, zřízených v prostorách někdejšího všeho možného, včetně stodol, hangárů, nadále nepotřebných skladů.
Reportáž nahlíží i do složení agenturních pracovníků: kromě cizinců takto pracuje i řada Čechů, často vyšlých z dětských domovů, rozpadlých rodin, lidí s drogovou a už v útlém mládí alkoholovou zkušeností. Přirozeným souputníkem takového života jsou hrací automaty a dluhy.
Jiná část reportáže se odehrává v Praze, v mrakodrapech Prahy 4, zakoupených agenturami, na pozadí politických machinací, a dokonce nájemné vraždy. Nechybí ani ukázkový výčet nesmyslů, které dělníci v Amazonu balí a skenují, aby mohly putovat na druhý konec světa podle objednávky. Agenturní dělníci, s platy exekucemi oholenými na kost, pochopitelně ve skladech kradou.
Agentury jsou i majiteli ubytoven, změnit místo tedy znamená okamžité vystěhování. Ubytovny, ve kterých nikdo de facto není doma, neumožňují oddělení pracovního času od času pro rekreaci, takže se život v nich promění v nepřetržitou pracovní dobu. Rodiny zůstaly v místě původu, současní kolegové jsou zároveň spolubydlící.
Agenturní koordinátoři mají od všeho klíče a neustále provoz na ubytovně kontrolují. Agenturní pracovníci, zvláště pak cizinci, žádný skutečný život nevedou. Moje osobní zkušenost je ta, že v létě je člověk může potkat na koupališti, jinak jen s nákupem v igelitce v městské dopravě.
Vzít si k sobě rodinu by znamenalo překonat xenofobii majitelů bytů. Moje osobní zkušenost z domu, kde bydlím, říká, že když se to podaří, je všechno o hodně lepší. Ale komu se to podaří?
Další kapitola ukazuje na případu srbských dělníků v korejské továrně, vyrábějící elektronické komponenty pro Samsung. Seznámíme se s pojmem „vyslaný pracovník“, což je statut pracovníka vyslaného vlastním zaměstnavatelem na práci v zahraničí.
To nějakou kličkou umožňuje, aby desítky srbských dělníků ve slovenské továrně neměly žádnou pracovní smlouvu ani osobní doklady. Vyslání pracovníka totiž nemá povahu pracovní dohody, ale prostě jen „služby“. Zneužívá se tak faktu (mimo jiné), že Srbsko není zemí Evropské unie, veškerá zdravotní rizika, náklady pojištění i případné cestovné při předčasném návratu domů nesou pracovníci.
Mzdy jsou vypláceny v hotovosti, bez dokladu. Lidé, vědomí si toho, že pracují „načerno“, jsou chycení v pasti nemožnosti jakéhokoli dovolání. A navíc jsou konfrontováni s odporem místních.
Agenturní systém zaměstnávání představuje síť pracovních úvazků bez perspektivy, s tím souvisí i minimum nároku na kvalifikaci: třeba Bulhaři nebo Srbové mají kvůli jinému písmu problém i s přečtením jakéhokoli dokumentu, vyhlášky, předpisu v jazyce agentury; Ukrajinci jsou alespoň v mluveném jazyce blíž sousedním zemím.
Celý systém je závislý na výkyvech objednávek globálního trhu, a ten má ještě mnoho nevyzpytatelných možností. Přece si ještě pamatujeme, jak před nedávnem naši průmyslníci tlačili vládu ke zvýšení počtu pracovních povolení pro cizince — zejména šlo o Ukrajince.
V současné době, kdy covid-19 globální ekonomiku různými opatřeními přibrzdil, slyšíme ze všech stran velmi strohá asociální vyjádření kapitánů průmyslu. Člověk až žasne, jak můžou tak urážlivě o zaměstnancích mluvit, a ptá se, jestli jsou všichni kapitáni průmyslu sociopaté anebo si zaměstnanců tak dokonale neváží.
Po přečtení kapitol o zaměstnávání v knize Ocelová města člověk pochopí, že je v podstatě ani nepovažují za lidi, ale jen za „službu“ globálnímu podnikání. Na závěr předmluvy citují autoři e-mail developera, který jim odmítl dát rozhovor: „Musíte se ptát, proč tato místa existují a kdo je konečně zodpovědný za tyto budovy. Myslím, že zjistíte, že spíše než velká ošklivá firma, která chce ovládnout planetu, je to konzument, který je zodpovědný za tento trend.“
Jak bychom jako konzumenti mohli vzniku logistických parků zabránit, když každá, i sebeskromnější konzumace čehokoli je na nich závislá: je jedno, jestli potřebuji ořezávátko nebo baterky do rádia či ponožky nebo žehličku, kniha neřeší. Citace developera je ovšem výmluvným příkladem absolutní arogance celého globálního provozu současné ekonomiky.
Sami o sobě hořce konstatujeme, že jsme se stali montovnou. Ale stali jsme se také obrovským skladem kvůli své poloze uprostřed mezi Západem a Východem. Zavedli jsme si, všichni ve Visegrádské čtyřce, a odhlasovali v parlamentech zvláštní zákony pro investiční pobídky, jimiž jsme udělili firmám, zmiňovaným v knize Ocelová města, daňové výhody a úlevy ohledně ochrany práce.
Výhoda z toho po těch letech neplyne žádná, ani pro regiony, kde ta „ocelová města“ máme, ani pro zahraniční, agenturami zaměstnávané pracovníky. Bráníme se migraci a přitom v pohraničních vesnicích stavějí agentury své ubytovny, ve kterých bydlí lidé, kteří vzdor tomu, že jsou často s místními zaměstnáni v jednom „ocelovém městě“, kulturně ani sociálně s nimi nesplývají a vzájemně si k ničemu nejsou.
Jednotlivými doteky v rozhovorech s lidmi, které v pohraničí znám, jsem se o některých těch jevech už dříve dozvěděla. Ale nikdy jsem neměla takovou sumu vědomostí, abych to byla schopna zobecnit a kvalifikovaně publikovat.
Dokonce jsem byla několikrát varována, že do ubytovny, natožpak do nějaké té výrobní nebo skladové haly, zástupci majitele nikoho nepustí a sami nic neřeknou — ani všechny souvislosti neznají. Tým autorů, mezi nimiž jsou nejen architekti, ale i sociologové, zemědělští a ekologičtí odborníci, filozof, politolog, právník, geograf, ekonom, řada akademiků i publicistů, dokázal, co se mi zdálo nemožné.
Kniha bohužel není vůči českému čtenáři příliš vstřícná: normální velikostí písma jsou tištěny texty v angličtině, české (kvalitní!) překlady mají podobu sloupce malými typy po stranách. Podobně vypadá i titulní strana. Kniha je také pro běžného čtenáře poměrně drahá.
Ale je to poctivě zpracovaná publikace právě oním multioborovým přístupem, který zahrnuje jak vykořisťované agenturní pracovníky, tak obraz ekologických, krajinotvorných, sociálních a demografických důsledků fungování „průmyslu, který nic neprodukuje“. Doufáme v lepší politické reprezentace zemí střední Evropy, než jsou ty současné mafiánské a zastydle konzervativní. Měly by už být oproštěné od obdivu k západní produktivitě a konzumu i od fascinace dálnicemi, ale také důvěrně obeznámené s možnostmi digitalizace a již i vůči ní kritické.
Nejlepší výsledek by představovali politikové empatičtí k lidem, nehledě na národní identitu, a k zemi, na níž žijeme. Kniha Ocelová města je dobrou výbavou pro témata příštích voleb. Asi několikerých, protože soupeř rozhodně není slabý.